Dajte mi pokoj!

Když tak o tom přemýšlím, tak nebýt zápletky s milovaným vinylovým LP, souseda Poláka a instalatéra "Poláka", byl by to dost propadák. Ale jako sběratel desek jsem se do pocitů hlavního hrdiny alespoň trochu dokázal vcítit, takže jsem jeho zoufalství z nedostatku klidu na poslech oblíbeného kusu a zneuznání ze strany okolí tak nějak chápal. Třeskuté výbuchy smíchu se však po celu délku filmu nedostavovaly a i celé kino se spíš chvílemi uchechtlo, než aby se válelo smíchy po zemi. Takže spíš taková průměrná jednohubka, než výrazná pecka. Ale vzhledem k tomu, že je anoncováno jako komedie, při níž se zas tolik nenasmějete, musím dát dvě hvězdy... (13.09.2015)

Francouzská konverzační komedie o typovi, který si koupí vinylovou desku, aby si ji v klidu domova přehrál, ale jako just na potvoru mu to díky sledu střeštěných událostí není dopřáno. Je to hrozně prostý film odehrávající se v jednom bytě, takže to dost potvrzuje divadelní předlohu i způsobem hereckého projevu. Veškerý úspěch/neúspěch stojí na hlavním hrdinovi Christianu Clavierovi, kterého já mám rád, takže jsem se pobavil, ale podruhé to nedám. (24.03.2019)

Michel toho od sobotního odpoledne nechce moc, jen hodinku klidu. Jenže tu mu rozhodně nehodlá dopřát naprosto nikdo, ať to je antiglobalistický syn, který přivede filipínskou rodinu, otravní sousedi, "polský" instalatér nebo příživnický kamarád. Je to taková divadelní konverzačka, a ty já mám vlastně docela rád. Není to taková nálož jako Bůh masakru, ale pořád je to hodně zábavný. (05.08.2019)

Jak mám nyní uvedeno ve svém profilu, jsem toho názoru, že základem komedie je všední život, do něhož se vlivem okolností dostanou komediální prvky. A přesně takové jsou komedie s Clavierem. A tedy i tato. Tato komedie navíc má i hlubší podtón, neboť jde i o sondu do manželského života, a to sondu, která jde takříkajíc na dřeň. (30.09.2016)

Ovšem musí potit krev, protože pod názvem Dejte mi pokoj! se tají pouhá situační anekdota s prostým východiskem. Clavierův hrdina, dobře situovaný zubař, objeví na bleším trhu starou jazzovou desku, o níž léta snil. Těší se, jak si ji doma vychutná, ale hodina klidu (tak se film jmenuje v originále) mu není dopřána. Manželka i milenka si nutně chtějí promluvit, uklízečka zapíná vysavač, syn vede domů hordu uprchlíků, telefon věčně zvoní, výtah věčně nejezdí, řemeslníci buší do potrubí a sousedi na dveře. Prostě všechno se spikne, aby narušilo posvátný rituál s gramofonem.Divadelní původ z plátna vyloženě křičí, jako by se hra inscenovala pro televizní kameru, která z bytové dekorace skoro nevyjde dál než na chodbu. Obklopen typizovanými figurkami, musí Clavier stupňovat svou nedočkavost až k hysterii: „Jestli chceš žárlivou scénu, tak prosím, ale rychlou!“ Někdy ani nepotřebuje slova, stačí mu výraz tváře, když do bytu vtrhne celý dům na večírek nebo když na adresu údajného polského instalatéra slyší obhajobu: „Poláci prožili lágry, nikdy jim nemůžeme porozumět.“ Pár konverzačních jisker však ohňostroj nevykřesá, navíc se milostné aféry vlekle rozpitvávají a dětské oči běženců dojemně prolamují hrdinovo plakátové sobectví. V závěru žene text zubaře do vyloženě školácké morality, aby pochopil, co je v životě opravdu důležité. A to je celých osmdesát minut vzpomínky na časy, kdy francouzská komedie ještě znamenala pojem. (17.06.2020)