Mamičkin zámok

Páni, on Yves Robert nezapomněl, co mu jako režisérovi kdysi v 60. letech šlo úplně nejlépe, tedy poetické komedie pro děti a mládež i celou rodinu (a občas i pro „kumpány“ se svérázným smyslem pro humor :)). U jeho další tvorby jsem měl sice pocit upadaní do průměru a rutiny, až si pan Robert později častěji dopřával tvůrčí pauzu, ale tady mám pocit, že se mu podařilo v první půlce 90-tek naplno chytit druhý dech a po čase se mi zase jednou úplně trefil do vkusu. Už déle jsem u žádného filmu neměl tak chuť psát o tom, jak by mě doslova chytl za srdce a zahřál na duši, už jen tou ukázkou vlídných rodinných vztahů a vzájemné pomoci a pokory,i během setkání s většinou cizích lidí ze zámků či okolí (až na jednu osudnou výjimku :o)). Předchozí Tatínkova sláva byla milým a hezkým zážitkem, ale pokračování v podobě Maminčina zámku mě pocitově nadchlo a zasáhlo mnohem víc. Vím, proč a čím mi byly postavy ze šťastné rodinky sympatické už v prvním dílu a po dvou večerech je mi skoro líto, že v dalším filmu se s nima již nemám možnost setkat znovu. Samotná atmosféra prosluněného venkova a zámeckého prostředí tu svou jedinečnou poezií doslova voní, Robert stejně jako ve Šťastném Alexandrovi dokáže snímat pohlednou přírodu v barvách tak, že líbivé záběry nespadnou do kýče a pečlivě si hlídá i vedení děje, které navzdory náznakům v příběhu první lásky naštěstí nepřeklopí do očekávané romantické limonády. Vedle Philippa Caubèra excelujícího v roli tatínka-učitele přibyl další mně zatím neznámý Philippe s výrazným podaným výkonem, Philippe Uchan coby stejně sympatický správce kanálů... a potěšilo mě i setkání s hereckým veteránem napříč žánry Jeanem Carmetem v asi nejzápornější postavě z celého dvoudílného příběhu. Nezapomenu na celou dějovou linku s podnikáním ilegálním zkratky a přítomným napětím, který se s gradujícím strachem maminky přenášel s každou další scénou i na mě. Je to paradoxní, ale Robertovi se v čistě poetickém(!) filmu podařilo, abych se o postavy skutečně bál. Oceňuji i konec, jaký bych možná na dětský film nečekal, ale svým realistickým odkazem vlastně jen potvrzuje, že celý film míří svým příběhem a poselstvím nejen na dětské, ale i dospělé publikum. A tenhle film je pro mě další důkaz, proč Yvese Roberta považuji v rámci žánru filmu pro děti a mládež za špičku svého oboru... kdesi těsně vedle Karla Kachyni, Věry Plívové-Šimkové a Abbase Kiarostamiho. [90%] (07.11.2022)

Zdařilé pokračování snímku Tatínkova sláva, nese se v úplně stejném duchu, velice příjemné, milé, pohodové a ta atmosféra je kouzelná.. Prázdniny mají v dětství své nezaměnitelné místo, krása francouzského venkova i přírody je zřejmá, no a když se točí film s láskou, je to znát, pro mě filmové pohlazení.. (10.01.2023)

Druhý díl je věnován mamince. V té Marcel vidí éterickou vílu a dokonalou bytost, která nemá s jinými ženami nic společného, možná to ani žena není. Krásná, křehká, jemná, mnohem alegoričtější, než tatínek, jehož postava se přeci jen víc blíží člověku. Scéna s tajnými úsporami je asi nejhezčí. Závěr mě trochu rozesmutnil, ale nelze mu nic vytknout. Když se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že dospěl, není mu do tance. (10.03.2017)

"Holky jsou jen nepodaření kluci, holky jsou omylem přírody. O jeho mamince se krom jména dá říct jen to, že měla průjem." Tohle jsem si z filmu zapamatoval. Jinak poměrně veselý příběh, trošku mi to připomnělo Saturnina. Nepotřebuji to vidět znovu, ale neurazilo to. Chvílemi to bylo slabší, chvílemi zas emotivní... po celou dobu se to při nejmenším dalo sledovat. Průměr každým coulem. (26.12.2020)

Kdo četl nádherný román Pagnola Jak voní tymián pozná, že Yves Robert je jeho milovníkem. Tak nějak si určite čtenář představoval jeho filmovou podobu. A kdo knihu nečetl- zatouží si ji po shlédnutí filmu přečíst (třeba i jako vynikající audioknihu v podání V. Beneše - který, mimochodem, zde mnoho let předtím skvěle nadaboval Marcelova tatínka Josepha). (24.12.2022)