Vojnové hry

Zajímavá filmová hříčka na oblíbené téma: Co kdyby. Na povrchu poutavý, nenáročný a zábavný film, ve skutečnosti varovná fikce před závažným vztahem umělé inteligence a technologie versus lidská mysl a její činnost. Zatímco si však v letech 80. mysleli, že počítače mohou být nakonec zhoubou a oním faktorem, který způsobí katastrofický omyl, tak v dnešním novém tisíciletí je to právě naopak. Co se týče katastrof všelijakého druhu, tak nejpravděpodobnějším původcem je omyl lidského faktoru nikoli počítače. Úsměvné, že? The only winning move is not to play... (31.01.2007)

Vím, že jako malý jsem tento film strašně miloval, takže mu dávám nostalgické 3* a třeba se mi poštěstí ho ještě někdy vidět a utvořit si dospělejší názor :) Update: Právě jsem se na WarGames podíval cca po 10 letech a stále mě uchvacuje základní myšlenka filmu. Ale co mi vadí, je to zpracování. První polovina filmu je skvělá, člověk od toho čeká velmi mnoho. Opak je ale pravdou. Film začíná ztrácet dech a konec je už jenom trapným "rozuzlením" plným klišé, které se snaží dosti neohrabaně v divákovi navodit emoce. Nejhorší je scéna v NORADu, kdy všichni po americkém vzoru na znamení "všechno jsme zmákli" začnou tleskat, smát se a objímat se. To je opravdu vrchol trapnosti... (30.12.2007)

Také príjemné nostalgické spomínanie na časy, keď svet pred jadrovou vojnou zachraňovali ešte tínedžeri s vyslúžilými vedcami. A odpálenie jadrových hlavíc bolo na dva kľúčiky a malé žlté tlačidlo. Vzhľadom na rok vzniku a dobrý záver mi vôbec nevadila značná dávka naivity, ktorú tam tvorcovia pôvodne asi nechceli mať, ale rokmi to tak vypálilo. A ešte mi napadol Kubrickov geniálny Strangelove, takže s filmom veľká spokojnosť. –––– V řídícím centru si myslí, že jadernou válku lze vyhrát. ... Vyhynutí je součástí přirozeného řádu. ... Budeme ušetřeni hrůzy přežití.–––– Je to jenom stroj. Nejednejte jako on. (07.08.2018)

Ač naivně působící, stále o něco sympatičtější a s přimhouřením oka i snad uvěřitelnější počin než leckteré současné hollywoodské limonády typu Oka dravce a dalších úžasností. Navíc ve Válečných hrách se nehraje na zvláštní efekty, ale především na atmosféru, a ta je v několika scénách (úvod, závěr) opravdu pozoruhodně povedená. (13.03.2012)

Válečné hry jsem prvně viděl mnoho a mnoho let zpátky. Již pouze to, že jsem si na ně pamatoval do dnešních dnů jsem bral jako dostatečný důvod k osvěžení paměti. Zápletka je poměrně zajímavá, ačkoliv lze mít pochyby o existenci mladistvého hackerova natolik nadaného, aby se dokázal, navíc nechtěně, nabourat do Pentagonu nebo kam vlastně (dejme tomu, že tehdy s podobným druhem "zločinu" ještě nikdo nepočítal). Je to spíš taková pohádka, co by se stalo, kdyby... a dnes svou naivitou nechtěně připomíná spíš Dr. Divnolásku než seriózní thriller (pochybuji, že by tvůrci cíleně točili sci-fi). Scény typu "papír s životně důležitou informací pomalu vylézá z tiskárny za zvuků nervydrásající hudby" bych se zdráhal označit za napínavé. Do toho zmateně pobíhá vyplašený, hrající-nehrající Matthew Broderick a ačkoliv má film "jenom" čtyřiadvacet let, působí vinou zvoleného tématu velice archaicky a téměř vůbec nefunguje tak, jak by měl. Nicméně jsem si rád oživil vzpomínky na časy, kdy jsem filmy sledoval víceméně náhodně, netuše mnohdy ani jak se jmenují, natož kdo je režíroval. Nezbývá mi, než udělit Hrám nostalgické tři hvězdičky a ocitovat Balzaca: Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným. 55% (05.04.2007)