Cesta na východ

Celou dobu jsem byla přesvědčena, že mě Griffith nedokáže přesvědčit. Už jsem totiž viděla pár jeho filmů a moc mě nenadchly, proto se mi ani do Way Down East moc nechtělo. Zvlášť, když jsem viděla tu délku dvě a půl hodiny. Bála jsem se, že se zase budu nudit... Ale naštěstí se tak nestalo. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se do postav vcítila a s filmem se sžila, film se nerozjel hned na začátku, ale třeba poslední půlhodina svým napětím všechno vynahrazuje a vylepšuje hodnocení tohoto filmu z mé strany. Takže nakonec musím Griffithe docela pochválit a uznat, že tohle je pro mě jeho nejlepší film. (15.06.2013)

Strhující panoramatické dílo. Příběh svedené dívky, která opouští vyhaslý rodinný krb a ocitá se na nekonečné cestě, při níž je každý krok životním výkonem, rámcuje a integruje se světem (ba universem) přehršel výstižných dějových miniatur, které silné osobní drama současně rozšiřují i odlehčují - a zvláště tento zřetel ke komickému či grotesknímu jsem přivítal, a nejen proto, že snímek úspěšně odpatetizoval. Svět, který se na nejedno zesláblé tělo valí jako přívalový déšť, není nikdy ze všech stran ježatý, a občas i ten, který pro slzy nevidí, znenadání sklouzne na jeho bílé břicho. Tak i zde trpící a rostoucí hrdinku doprovázejí bezelstní, podlí, směšní, dětinští i moudří, v jejichž souběžných osudech se svět vyjevuje jako bezoddyšně cirkulující. Tragédie tak nemá daleko ke grotesce, a i ta se záhy rozptýlí jako mlha a odhalí zrcadlo, v němž se uvidíte sami. Závěrečný boj o budoucnost, při němž hrdinka spěje ke dnu a jinoch k výšinám, přesvědčivě odpovídá všem pochybovačům o bytostné jednotě světa. Bios. (18.08.2018)

Vlatně tomuto snímku ani nelze tak moc vytknout, jedná se o celkem příjemný příběh s možná až trošku příliš šťastným hapyendem. Jedinou vadou zřejmě zůstavá jen délka, což je fakt který podle mého činí z tohoto na pohled celkem sympatického námětu až příliš rozvleklou melodramatickou podívanou. 65%. (02.10.2010)

Škoda, že jsem neviděla 100 minutovou, nýbrž o celých 50 min delší verzi. Cesta na východ se mi tak rozplizla do nekonečné celodenní nudy, u které jsem nedokázala vydržet delší dobu v kuse. Nejzajímavější (hlavní) dějová linie je neustále retardována výstupy vedlejších, rádoby komických postav, jejichž pitvoření mi neuvěřitelně lezlo na nervy. Za pozornost tak stojí především, zde již několikrát zmiňovaná, scéna s ledovými krami. Abych ale jen nekritizovala, snově půvabný obličej Lillian je zde obzvláště fotogenický a potěšil mě i převážně civilní výkon mužného Richarda Barthelmesse! (26.12.2009)

Krása němého filmu je v tom, že už tak trochu z toho, jak se herci tváří, poznáte, jestli je to šmejd nebo ne. To je trochu škoda, protože je to do jisté míry omezující. Právě v tomhle snímku D. W. Griffithe je to hned na začátku patrné a je to skoro škoda. Kdyby se Sanderson od začátku netvářil jako šmejd, možná to bude ještě silnější než v tomto případě. Docela mi ještě vadí, jak se Griffith pitvá ve víře. Právě v "Cesta na východ" se tak neustále a rádoby nenuceně dostává do popředí. Ano, Griffith byl očividně věřící, ale to neznamená, že by mi v tomhle směru jeho názory neměli vadit. Holt moje povaha. Nevěřím v boha, tak to prostě je a jeho protěžování jako spasitele mě irituje. Vrcholem snímku je samozřejmě jeho závěr, kde se střídají exteriérové záběry s interiérovými v mrazivém tempu. Film zde skutečně graduje v tom plném slova smyslu a Griffith dokazuje, že pro dramatické scény není potřeba moderní techniky, ale pouze umu, kterého měl na rozdávání. (24.01.2014)