Avengers: Endgame

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik. (25.04.2019)

Team Thor, bitches!! Tak už konečně můžu umřít. Definitivně, nevyhnutelně. Deset komiksovejch let se uzavřelo tak, jak jsem se snad ani neodvážil doufat, osobně načtený omnibusy a nakoukaný marvelovky se v těžkým zadostiučinění zúročily v jednom jediným tříhodinovým fláku... Trošku bych sice brzdil ty výkřiky, který Endgame stavěj bok po boku kinematografickým legendám jako jsou Indiana Jones, Matrix nebo Pán prstenů (Oscara za nej film to fakt nedá, sorry), ale to nadšení úplně chápu. Fandové jsou v sedmým nebi, a i sváteční diváci tomu prostě neupřou tu neoddiskutovatelnou, neskutečnou šíři záběru, jaká tady dosud nebyla. Každá cesta má svůj konec. Byl jsem u toho. (25.04.2019)

Cítím k tomu podobný respekt jako k fotografii černé díry - stačí si jen představit tu obrovskou snahu a preciznost, co do toho šly. Když se Avengers před bitkou srotí, naprosto jsem chápal, že pro diváka s emocionální účastí v téhle sérii musí jít o jeden z životních zážitků. Kdo chce, aby mu tento film něco dal, tak mu to pravděpodobně dá - a jsem vlastně udivený, že jakkoliv emocionální účast sám necítím, nenudil jsem se s výjimkou poslední třetiny ani okamžik a obecně to uteklo hodně rychle. (24.04.2019)

Jo, to jsou paradoxy, na poslední Avengers jsem se dost těšil, v průběhu sledování zbylých filmů jsem se totiž stal docela fanouškem Marvelu a není to úplně jen moje zásluha - díky, Petře. ;-) Mám v podstatě jen jednu výtku - je škoda, že tenhle příběh cca třetinu filmu využívá ostatní příběhy Marvelu, aby zasadil poslední (citovou) ránu nám divákům a (krvavou) ránu hlavnímu záporákovi. Ke cti budiž tvůrcům přičteno, že staré příběhy se tím velmi oživují, přetvářejí a naši hrdinové taktéž stihnou věci, které by se jim jinak nepodařily. Jinak musím opravdu ocenit promyšlenost celkového univerza, ne všechno velké produkční společnosti (fuck Disney!) znásilní kvůli prachům. Tenhle blockbuster šlape jak žádnej, od od M:I V jsem si takhle dokonale nelebedil u obrázků, akce, hudbě i dojáku a vyloženě si užíval každý záběr filmu. A ocenil jsem také určitou realističnost, horší osud některých postav. Ale to, jak moc se mi líbí Návrat do budoucnosti, se vám, přátelé, nahlodat nepodařilo! :-) 90%. (10.10.2019)