Avengers: Endgame

Vynechala jsem posledních patnáct Marvelovek, abych do kina zašla na uzavření ságy, u které jsem netušila, jak vlastně začala. Čekala jsem mnohé, ne však to, že se u velkolepého finále budu v kině tři hodiny nudit víc než u artového filmu z východní Evropy. Je to asi můj problém, ale spojení humoru a lehkovážnosti na jedné straně a postapokalyptických scenérií, které ve vás mají navodit dojem, že lidstvo bojuje o přežití, na straně druhé na mě nefunguje. Marvel se pokouší o barevný, odlehčený akčňák, který se bude líbit středoškolákům, i o vážnou, charakterovou ságu ve stylu Nolana a nakonec jim nevychází ani jedno. (21.09.2019)

"Pošlu tě o týden zpět, nechám tě tam hodinu chodit a za deset sekund tě přivolám. Pochopils?" To by pochopil snad každej, kdo občas dostane mail od mývala, nechá sebou projít čas, někdo mu rozmázne Měsíc o ksicht nebo si po ránu odskakuje portálem do vesmíru. Já jsem se teda bavil od vzniku pivního mozolu Thora až do megalomanskýho finále. Ty slzy předtím a potom mě nebavily, ale chápu to, protože Avengeři nechtějí primárně bavit, ale zachraňovat Svět. A to se musí brát vážně. (23.09.2022)

Tři hodiny přepalu, z nějž by fůry momentů mohly posloužit jako vrcholy samostatných filmů. Tady ne - jsme ve finále a celý kolosální univerzum finišuje, takže... VŠECHNO, VŠICHNI A VŠUDE!!!! A... docela jim to funguje. Hlavně proto, že tvůrci prokázali neuvěřitelnej cit pro látku a napěchovali tenhle tříhodinovej maraton množstvím odkazů, citací, vtipných recyklaček a drobných vyvrcholení. Pro mě osobně vůbec netvoří emocionální vrchol libovolný scény něčího skonu - ty mi naopak přišly jako jediný opravdu předvídatelný a bezmála laciný ("souboj" Widow a Hawkeye - to fakt z někoho vydolovalo slzičku?) - nýbrž právě skvělá návaznost a citlivost, s jakou se celý univerzum završuje filmařsky i dějově. On někdo moc dobře věděl, proč je poslední scéna/záběr filmu ten, jakej je, protože právě ten brnká na city zdaleka nejvíc a vkusně celej oblouk uzavírá. Jinak je tu lecos, co se dá čekat, tedy kromě prostoru (tentokrát se objeví opravdu VŠICHNI a znamená to, že leckterá z hlavních postav je na plátně třeba jen pár sekund). Opět se dočkáme něčího megaepickýho nástupu na scénu, opět se dočkáme sitcomovýho humoru a opět se dočkáme několika zvratů i nečekaných charakterových proměn (Thor Lebowski se přetransformoval v sebelítostivýho člena skupiny Amon Amarth a je to přesně tak vtipný i trapný, jak jen můžete čekat). Závěrečná řež dobrá, Avengeráckej soundtrack skvěle vygradovanej a Thanosovo tvář nejednou skvěle reflektuje, jak moc EPIC to všechno je. Takže ve finále je tohle finále dobrý. Některý sólovky mam ale upřímně pořád o dost radši, ať už pro jejich nezávaznou párty divokost (Ragnarok), nebo důraznou fyzičnost a konfliktnost (akce a odvaha rozštěpit tým v třetím Capovi). P.S. Návrat do kin (s reklamním trikem v podobě nových scén) byl silně nedůstojnej.... spíše až trapnej. (08.05.2019)

První část Endgame naplno odkrývá, v čem Marvel léta selhává. Druhá, v čem nekompromisně vítězí. Pro ty, co se přiklánějí k první variantě, může stačit skutečnost, že jedinou ryzí filmovou emocí po desti letech zůstávají vtipné hlášky. Pro příznivce druhého snad neexistuje ve filmové historii lépe zvládnutý producentský projekt. S komiksovými hrdiny jsem díky železné oponě nemohl vyrůstat a žádný si mě během deseti let naplno nezískal. Přesto po poslední scéně nemůžu jinak, než v ústraní s respektem salutovat. (04.06.2019)

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik. (25.04.2019)