Avengers: Endgame

Celý MCU je mi dost u zadku, nebaví mě postavy, styl humoru ani celková průměrnost většiny filmů a za opravdu solidní považuju jen dvojku a trojku Captaina Ameriky od Russoovců. A kdybych mohl lusknutím prstů tenhle vesmír vymazat z filmové historie, asi bych moc neváhal, protože se mi už roky otravně cpe. Tím pádem jsem Endgame nijak neprožíval, dopředu ani v kině, do kterého jsem ani nešel, protože jsem necítil potřebu. Ale ani bych tomu nenasazoval psí hlavu, prostě mě tenhle fenomén míjí a můžu jen závidět těm, kteří si pobrečeli u všech těch citovek, co se tam hážou, nebo slintali u závěrečné digimegabitvy, u které už jsem klimbal. Já si užil hlavně část o cestování časem, kde se zábavně nahlíží a parafrázují výrazné momenty z předchozích filmů jako finále prvních Avengers nebo Capova bitka ve výtahu. (10.08.2019)

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik. (25.04.2019)

Kdybych se na to měl dívat jako na samostatný film, pak bych měl výhrady k určité rozvleklosti první (dramatické) třetiny, nedej bože bych mohl zabřednout do časových paradoxů druhé třetiny, nedej bože bych se mohl pohoršovat nad sentimentem třetiny závěrečné. Jenže Avengers jsou kategorie sama pro sebe a vytýkat jim, že nejsou koherentní, nedává příliš smysl. Spojují totiž tolik postav, poloh a dílčích motivů, že jiné řešení než podobně koncipovaná 182 minut trvající katarze mě nenapadá. A pokud začneme Endgame vnímat jako season finále, dává najednou všechno dokonalý smysl. Fokus na klíčové postavy s cílem dát jejich existenci rozhřešení, způsob, jakým jsou do děje vtipně dávkovány prvky nostalgie (Endgame je takový matrix vzpomínek na předchozí filmy) i epický klimax, který má emocionální grády padajícího meteoritu. Za vším je cítit plán, který tak chybí DC. Jednotlivé dílky zapadají do skládačky a jestli chcete jeden příklad, vezměte si Thora. Od Marvelu nečekám převratné myšlenky, formální stimuly nebo psychologickou hloubku. Čekám uspokojení. A jestli se něco po Endgame dostaví, je to pocit příjemné sytosti. Možná to není generační událost ráže Star Wars, ale pořád je to více než důstojné završení hodin zábavy a roků poctivé práce. Jestli nám Nolanův Batman ukázal, že superhrdina musí být člověkem do té míry, že přestává být -super-, Avengers trvají na tom, že lze být obojím zároveň. Je to možná naivní, ale povznášející. (24.04.2019)

„If I tell you what happens, it won't happen..“ Do posledního řemeslného detailu precizní služba divákovi, který za ní s úsměvem zaplatí a protistrana s ještě větším úsměvem onu platbu přijme. Rozlučka po téměř dvou tuctech sezení na gauči dětského psychiatra mi přinesla smích, napětí, hravost i emoce a když už nic, mohl jsem se těšit drobnými přítomnostmi (Sanada, Swinton) i velkým nadhledem. Ten je potřeba projevit i u přístupu k plačtivé osobě, která vypadá, že jí Thanos pochcal tepich a i když je to pro některé už přes čáru, není nutné se kvůli ní věšet na větvi Yggdrasilu. Stačí, že už se tam houpe logika s časovým paradoxem.. Kdo by to byl řekl, že v komiksovém světě fatálních příčin a následků rozhodne o superhrdinech a potažmo lidstvu potkan (a není to Rocket).. (02.05.2019)