Avengers: Endgame

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik. (25.04.2019)

Na závěrečný Avengers jsem se připravoval jak na státnice, před projekcí jsem sjel od Marvelu všechno co dům dal, donesl jsem si domů šest kamenů z nedalekého parku a přemýšlel, že vezmu kladivo a probourám zeď k sousedovi. Jak se ukázalo ani tahle příprava, ale ani má bujná fantazie na kluky a holky od Marvelu nestačila. Celkem rychle totiž tvůrci mým fantaziím o vývoji posledních avangers udělali papá. Tito Avengers pro mě nejsou o kolosálních bitvách, o humoru ani o efektech, byť vše ve filmu najdeme, ale poslední Avengers jsou pro mě především o Avengers. Samotnou zápletku dostanu na talíři vlastně až v půlce bijáku a to se mě na tom velmi líbilo, že tvůrci pracují s mým očekáváním, snaží se ukázat že i sebelepší superhrdina cítí stejnou bolest a lásku jako my všichni ostatní, ale nezapomíná ani na humor, návrat Thora na scénu to je první liga humoru a už tak sympatická postava tohoto světa u mě hned poskočila o několik pater výš. Asi se mně až dodneška ještě nestalo, aby stačil záběr na nějakýho superhrdinu, jako tady na Thora a já se válel smíchy. Chvilky pro dojetí tam jistě jsou a za mě krom té největší, i jedna málo nápadná (sestry ) to se mě fakt dostalo do srdce. Určitě to není díl, který má nejrychlejší tempo, epochální střety, osudové proslovy, tohle je díl, který má ovšem nejvyzrálější filmařinu, krásně pracuje s detaily a rozumí duši i srdci svých postav a to je úplně to nejlepší co jsem mohl od Avengers dostat, emoce. (24.04.2019)

Cítím k tomu podobný respekt jako k fotografii černé díry - stačí si jen představit tu obrovskou snahu a preciznost, co do toho šly. Když se Avengers před bitkou srotí, naprosto jsem chápal, že pro diváka s emocionální účastí v téhle sérii musí jít o jeden z životních zážitků. Kdo chce, aby mu tento film něco dal, tak mu to pravděpodobně dá - a jsem vlastně udivený, že jakkoliv emocionální účast sám necítím, nenudil jsem se s výjimkou poslední třetiny ani okamžik a obecně to uteklo hodně rychle. (24.04.2019)

Assemble. Zdrcující začátek, hromada ikonických momentů, u kterých se sálem šíří nevěřícný šepot mísený s ohlušujícím tichem, tři filmy v jednom, nejlepší herecké výkony za celých jedenáct let (Downey, Renner) i fenomenální závěr popírající i ta nejodvážnější očekávání. Tři hodiny jsou svým způsobem málo, protože slávy je v nich tak plno, že si ještě pár dní po projekci teprve zpětně vybavuji fascinující scény, které zůstaly v prvním vjemu opatrně přikryté. Jednoznačný film roku a co se týče popkulturního dosahu také zasloužená, nepopiratelná, extrémně dojemná a právě díky intimitě jednotlivých interakcí neopakovatelná událost dekády. (24.04.2019)

V Marvelu poprvé natočili solidní komiksové drama s existencionálním přesahem namísto ploché digi taškařice o zničení světa a všichni jsou z toho hned úplně v rauši. V pohodě koukatelné, charakterně vypiplané, s příjemně sentimentálním finále. Katarze postavy Captaina Ameriky převyšuje ostatní, těžko říct zda záměrně, či nikoliv. Cestování časem se všemi paradoxy - rovná se otravná kupa nicneříkajících keců, jako obvykle. (12.05.2019)