Réžia:
Agnès VardaScenár:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrajú:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité". (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (61)
Baba Varda /nepliest si s kultovou Babou Vangou/ je feministka, jej filmy su tiez presytene tymto -izmom. Film je skor len artovym vyletom do zivota parizskej hajzlbaby, teda pardon, sansonierky, ktora len chodi , keca a keca a keca. Cosi mala do seba ta osamelost a pocity uzkosti, ale baba Varda nie je moc schopnou reziserskou -ani tak to nie je o tom, zeby chlapi a zeny tocili inak, ide skor o talent - a ten Varda nema. 50 % ()
"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. ()
Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... ()
Ísť v súčasnej dobe do art kina na film typu Cleo je balzamom na dušu. Ste v sále, ktoré 60te roky pripomína, pozeráte sa na film, kde si postavy neesemeskujú, nezdvíhajú mobilné telefóny a pohybujú sa v čiernobielej Paríži. Potom vyjdete do súčasnej Bratislavy a kúzlo je fuč. Alebo možno úplne nie je, pokiaľ ste aspoň večer v centre. Cleo má tri výrazné prednosti. Atmosféru Paríža, krásnu ženskú predstaviteľku v hlavnej úlohe a dej, prebiehajúci takmer v reálnom čase. Je to film, ktorý je oslavou ľudského tela, čo je nám podsúvané počas celého filmu. Telo je zraniteľné, čo vidíme prostredníctvom choroby Cleo, novorodenca v inkubátore, starých ľudí a zmienkach o vojnových konfliktoch a ich obetiach. Telo je odolné, čo vidíme na cirkusantoch, predvádzajúcich rôzne bizarné kúsky a telo (predovšetkým ženské) je krásne, čo vidíme na kamarátke Cleo, stojacej ako modelka pre sochárov a koniec koncov aj na samotnej Cleo, aj keď celý čas oblečenej. To si uvedomovali aj Miró a Dalí, aj keď ženy kreslili na plátno trochu abstraktnejšie. Najkrajšia pasáž filmu je jej rozuzlenie, keď Cleo nachádza spriaznenú dušu, niekoho, kto je v podobnom ohrození života, ako ona, niekoho, kto ju dokáže preto pochopiť a vďaka komu sa dokáže cítiť šťastná. Ja sa cítim šťastný vždy, keď vidím podobne kvalitný film, ako tento. ()
Agnes Varda si nesie etiketku feministickej režisérky. Skôr by som v spojení s ňou použila "ženskej" režisérky - najmä pokiaľ sa vám slovko "feminizmus" spája s jeho radikalizovanou pragmatickou formou. Varda je feministická, pokiaľ si pod týmto prívlastkom predstavíte niekoho, kto sa zaoberá tým, čo ženy zaujíma a trápi. Vždy na hrane medzi dokumentárnym a hraným, vždy osobná a zároveň dištancovaná pozorovateľka. Tak aj Cléo od 5 do 7 je filmom (nielen) o ženských obavách a poverách, ale o obavách ak nie sveta, tak aspoň Francúzska. Zároveň je tematizáciou filmu ako takého. Hravé, inteligentné, krehké a silné. Racionálne intuitívne a intuitívne racionálne.Tiež jeden z filmov, do ktorých som sa zamilovala na prvý pohľad. A na každý ďalší ešte viac. ()
Reklama