Cleo od piatej do siedmej

Novovlnově neuchopitelná anti-Amélie. Agnès Varda nebyla zapálenou cinefilkou jako režiséři z okruhu Cahiers du Cinéma. S filozoficko-uměnovědným vzděláním ji více než kinematografie fascinovala fotografie a malířství (malby Hanse Baldunga Griena byly významnou inspirací pro obraznost filmu). Možná i díky tomu vyniká její druhý celovečerní počin svébytným uchopením tradičních forem vyprávění (sama svůj způsob tvorby nazývala, jako kdyby šlo o psaní knih – „cinécriture“). Ty nejsou ani zesilovány, ani programově porušovány. Namísto osvojování nebo znevažování filmového jazyka druhých si režisérka vymýšlí vlastní způsob, jak nám sdělovat informace. Přes její tvůrčí zakotvenost v dokumentární tvorbě nejde o intiutivní režii na způsob Jeana Rouche. Cléo má pečlivě promyšlený koncept, jehož zdánlivé nabourání některými nečekanými odbočkami slouží vyprávěcímu rytmu. ___ Nepravdivý údaj o době trvání hrdinčiny odyseji (cinq à sept bylo dřívější synekdochické označení pro návštěvu hodinového hotelu) slouží k rozehrání vypravěčské hry s dvěma časy, subjektivním a objektivně plynoucím (na který nás pravidelně upozorňují hodiny v mizanscéně). Tato časová dualita je opodstatněna celoživotním zájmem Vardové o vztah mezi subjektivitou jedince a objektivitou prostředí, které spoluutváří naši identitu. Vždy usilovala pojmenovat při jednom individuální i širší společenské problémy, resp. styčné plochy mezi nimi. ___ Segmentace do třinácti kapitol je vzhledem k nedodržení standardní dramatické struktury (expozice, komplikace, vývoj, klimax) pochopitelná – pomáhá udržet svižné tempo vyprávění. Obdobnou funkci interpunkčních znamének plní tři delší intertextuální vsuvky – rozhlasové zpravodajství (sloužící také k dokumentaristické kontextualizaci dění), píseň a krátká groteska Snoubenci z mostu MacDonald (která je i díky drobným rolím Godarda, kvůli jehož krásným očím prý Vardová celý kraťas vymyslela, Karinové nebo Brialyho zdaleka nejcinefilnější sekvencí filmu). Píseň zároveň přemosťuje „pasivní“ první a „aktivní“ druhou polovinu filmu. ___ Až do smutné písně Sans toi (napsané Michelem Legrandem), během jejíhož zpívání si hrdinka uvědomí prázdnotu svého života a pozici oběti, do které byla částečně dotlačena okolím, je Cléo pouhým objektem s krásným povrchem a žádným obsahem. Pozorována druhými a – díky všudypřítomným zrcadlům – s uspokojením pozorující sebe samou (nejvíce ji rozzáří výloha plná klobouků). Hlas, včetně vnitřního komentáře, patří druhým. Stejně tak střed záběru, který Cléo svým půvabem jen doplňuje, ale nikdy mu nedominuje. Ve druhé polovině se převlékne z oslňující bílé do pochmurně černé, sundává panenkovskou paruku a nasazuje si tmavé brýle, které ji umožňují voyeursky sledovat a přitom nebýt sledována (skrytí očí druhým znemožňuje nahlédnout její identitu). Ani později, po odložení brýlí, pohledy pouze nepřijímá, ale také opětuje. Kamera konečně přejímá její hledisko a dovoluje jí, aby viděla jako objekty někoho jiného (návštěva sochařského ateliéru). ___ Cléo se začíná bránit. Začíná používat svůj hlas a ovládat strach, který ji dosud paralyzoval. Dosavadní tušení smrti je vytěsněno mateřským motivem (matky s kojenci, děti na hřišti), myšlenkou na život. Použít feministický slovník, protagonistka ve druhé polovině filmu přejímá kontrolu nad svou reprezentací. Přestává podléhat melodramatické pasivitě, mění způsob nahlížení na sebe samou. (Zatímco ostatní ji vidí stále stejně, jak dosvědčuje vojákem darovaná kopretina, symbol obdivu k ženské kráse.) Neradostné sdělení ze závěru tohoto městského road-movie není nakonec tak zdrcující nikoli jen díky neokázalé formě jeho podání, ale hlavně zásluhou změny paradigmatu. Cléo po obkroužení Paříže (její trasa víceméně opisuje kruh) již není aktérkou tragédie, které se lze jedině poddat. Našla v sobě sílu bojovat a sama kontrolovat, do jakého žánru bude její život spadat. Jak ale varuje povaha její nemoci – o plnou kontrolu rozhodně nepůjde. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Sharlay, Anderton (27.05.2013) (menej) (viac)