Heroín

Raskenové a Cimburové mohou žít i ve dvacátém století ve Francii. Příchylnost k půdě, oddanost rodině, síla, podložená vlastním příkladem, patriarchalismus, který ctí individualitu a současně i rodinnou soudržnost. To všechno, je-li přeneseno do severofrancouzských zelených plání a respektuje-li alespoň to nejnutnější z nové doby, tvoří sílu a soudržnost, podloženou intelektem, který nemá daleko k moudrosti, tvoří hodnotu svého druhu, jejíž sevřenost je i pro toho, kdo ji považuje za nepředstavitelnou, imponující. Jean Gabin, nezapomenutelná postava francuzské kinematografie hraného filmu, neméně slavná a úctyhodná jako předčasně zesnulý Gerard Philippe nebo stále žijící Alain Delon či Jean Paul Belmondo, je pro tuto roli zkameněliny, jež je až příliš živá, jako stvořen. Důslednost a úcta k tradici vlastně středověké, v níž cítíme hrdost téměř šlechtickou nebo svobodnickou, zachovávající vůči autoritě státu vztah, nejlépe charakterizovatelný Ježíšovým novozákonním výrokem "Co je božího, dejte bohu, co je císařovo, nechte císaři", přivedou ke kapitulaci nevelký gang, nezvyklý na takovéto odpovědi svých potenciálních obětí. Podobně dopadá stát, jehož síly jsou příliš slabé na osamělé genius loci odlehlého velkostatku na samotě. Je těžké na tuto tvrz konzervatismu hmotného i mravně hodnotového vůbec nějak reagovat. Přiznám se, že úcta k postavám jakoby tesaným z kamene, pro něž je vnější svět souborem obtěžujících vnějšnin, u mne přerůstá ve vysoké ocenění filmu, jehož řeč odpovídá obrazu, který podává. Tváří v tvář současnosti a jejím limitům jde o srovnání, které je vlastně pozitivní alternativou. Pozitivní v plném slova smyslu jako film, který ji zobrazuje. (19.10.2008)

Je něco po sedmé hodině, právě jsem dokoukal celkem dost ucházející snímek a ptám se, je tohleto vysílací doba pro filmy jako byl tento? Určitě by si zasloužil hlavní vysílací čas. Nevím, jestli se nemýlím, ale dost velkou podobnost jsem v ději viděl ve filmu z roku 2005, kde Pierre Mondy hrál rovněž tvrdého starého dědu, který tahá dost drsnými metodami svého vnoučka ze štychu. Jean Gabin v roli jemu vlastní - starý protivný děda, který bere věci do svých rukou... (25.06.2009)

Heroin to je celkem jednoduchá rovnice, tj; jednoduchý, přímočarý, syrově odvyprávěný příběh, kopírující život zdejší farmářské rodiny v čele se samorostem, patriarchou Augustem (jako vždy výrazově velmi přesvědčivý J. Gabin) v mnohém mi připomínající Henryho Stampera resp. Fondu, K. Keseyho resp. P. Newmana, jehož heslo „neustupuj ani o píď“ by si mohl Auguste nechat z fleku vyrýt na trám vchodových dveří. Ani o krok, za žádnou cenu! To přes resp. navzdory faktu, že si z vaší louky s dobytkem udělají kuželkářskou dráhu, rozhycujou vaší stodolu a následně i vaší vnučku. Hrát si s živlem je však od nepaměti nebezpečné a tak se (vám) může lehce stát SPOILER, že než si stačíte uvědomit skutečný význam slovního spojení užitková voda, je z vás cedník resp. přírodní hnojivo, co právě zahazují hutnou ornicí a zarovnávají drnem aneb hovno nepatří na botu, ale do kvalitní úrodné půdy. 80% [Pokud byste čirou náhodou v průběhu snímku přemýšleli nad nižším hodnocením, tak závěr, potvrzující přísloví jablko nepadá daleko od stromu aneb, kde jinde si přečíst velké klasiky než v teple a klidu vašeho tichého sklepa, to rozhodne za vás]. (04.11.2013)

Heroin jistě likviduje lidi i celé rodiny, ovšem nikoli rodinu despotického a autoritativního farmáře Maroilleura (Jean Gabin). Jeho vnuk Henri se zaplete s překupníky drog, ale "děda" ho nekompromisně přivede na správnou cestu. Zabijáci chtějí zpět své drogy a Henriho a neváhají k tomu použít jakékoli metody. Farmář Maroilleur však přestane jednat v rukavičkách. Brzy se začíná policie ptát, ale vyšetřující komisař a ani soudce nedokáží prolomit neprostupnou bariéru mlčení. Henri nakonec dokáže, z jaké je krve. Drsné a tvrdé. (28.04.2009)

Dost mě to zklamalo. Oč mělo jít? Že sedlácký život is the best a moderní doba mu do něj nemá co strkat rypák? A že to omlouvá i násilnou trestnou činnost? Nevím. Sice se mi líbí závěrečná scéna, kdy konečně vnuk řekne, že se pojede podívat na dobytek s dědou a nemluvný děda utrousí, jak chceš, to má jistou sílu. Ale jinak sledujeme rozvleklou historku, která si i přes krátkou stopáž pomáhá mnoha záběry krajiny, polí, bažin, řeky, z letadla, ale všechny na jedno brdo, takže to začne taky brzy nudit. A nechce se mi věřit, že by policie někde nenašla otisky prstů třeba na potopeném autě, aby měla nějaké důkazy. A i když to nemělo být, často mi postava starého statkáře přišla spíše krajně nesympatická, než že by nabízela tu spojitost člověka se zemí. (03.02.2019)