Izba

Parádní námět (nebo předloha?), z kterého vykvetlo zajímavě tísnivé drama. Filmu nechybí špetka napětí, přiměřená dávka psycha, silné a nikoli lacinné emoce a hlavně perfektní herecké výkony. Výsledkem je svým způsobem taková psychologická studie toho, co se stane, když se k lidem chováte jak k laboratorním myším... 8/10 (05.03.2017)

Čím míň toho člověk o tomuto filmu předem ví, tím lépe - ideální stav je nevědět vůbec nic, prostě na to jít a nechat se jím rozervat na cucky. Přesně takovou sílu to má - některé momenty jsou neuvěřitelně působivé a dojemné. Podobně to probíhalo u mě - na film jsem vyrazil nezatížen znalostí předlohy i jakýmkoli povědomím o tom, oč ve filmu půjde, a ze začátku jsem byl hodně zmatený, a hlavou se mi honily podobné otázky, jako tyto: Co to je za divnou domácnost - to jsou tak chudí, že bydlí v tak ohavném brlohu? To se bude celý film odehrávat jen tam? Proč o sobě ta holčička mluví v mužském rodě? (resp. české titulky to tak překládaly - angličtina samozřejmě rod v první osobě nerozlišuje), apod., a dokonce jsem zvažoval, že se zvednu a odejdu, protože jsem na nějaké sociální drama o matce samoživitelce, která vychovává svoji holčičku jak se dá, neměl vůbec náladu. Naštěstí se z toho rychle vyklubal úplně jiný film a já jsem jím byl zcela ohromen - celkově si myslím, že ten film má hodně překvapivý děj a v jeho průběhu několikrát dojde k překvapivým zvratům, které člověk vůbec nečeká. Závěr je potom naprosto odzbrojující a velmi emotivní - nikdy se u filmu nechtělo víc brečet. Na plné hodnocení ale nakonec nejdu, protože si myslím, že to není film pro každého a protože jeho sledování je emočně docela vyčerpávající - kdybych měl děti, asi bych takový film vůbec vidět nemohl. I tak pro mě bylo jeho sledování velmi bolestné, až nepříjemně, a dostávat ho z hlavy budu dlouho. Nejsem si úplně jistý, jestli chci vidět takové filmy. (09.12.2015)

Případy Fritzlů, Wolfgangů Priklopilů a jim podobných mě nehorázně děsí, ale zároveň fascinují svou zrůdností, že je něco podobného vůbec možné (a velmi pravděpodobně častější, než si uvědomujeme). Tento film mne tedy logicky ihned zaujal. Líbilo se mi vykreslení vnímání omezeného světa Pokoje dítětem i následné vyrovnávání se s realitou, kdy dítě změnu prostředí paradoxně snášelo lépe, než matka. Scéna útěku mi vehnala slzy do očí. Opravdu to na mne zapůsobilo. Myslím si ale, že pětileté dítě by si bohužel takto poradit nedokázalo. Chlapeček z filmu působil rozumně, říkáte si. Nojo ale jemu bylo v době natáčení osm. Každopádně jsem asi neviděl film, který by silněji zobrazil pouto matky a dítěte. 9/10. (01.01.2016)

U mě film boduje hlavně tím, že je jiný. I když právě kvůli tomuhle je jasné, že v kinech se ohřeje asi jako cestující v pražské MHD. Všechno je tady jinak než jak bych si myslel nebo jak bych to býval sám udělal. Tak mě to zmátlo, že ani s hodnocením si úplně nevím rady. Jen teda, když už jsem zmínil tu pražskou MHD, tak tempíčko celkově bylo na úrovni průměrného šoféra ČSAD, kvůli čemuž se určitě nebudu pouštět do knížky, protože nemám rád, když mě probudí rána hřbetem do čela. (10.12.2015)

(2x) Ačkoli jde o fikci, může příběh Emmy Donoghue skvěle posloužit jako katarze a vyrovnání se s mnoha podobnými skutečnými příběhy (Natascha Kampusch, Elisabeth Fritzl). Velmi důležité je, že příběh nekončí vysvobozením z pokoje, ale naopak tímto momentem začíná to důležité. Brie Larson a Jacob Tremblay jsou vynikající. (23.11.2022)