Izba

Psychologická dráma so všetkým všade, vťahujúce a pútavé. Výborne napísaná a spracovaná téma psychologického rozmeru obetí únosu a ich vyrovnávanie sa s prežitou traumou. Najviac ma oslovilo rozdelenie prostredia a vlastne aj celej psychologickej roviny problému ústrednej sympatickej dvojice na dve časti. V tej prvej dominuje psychika matky, ochrankyňa a vychovávateľka malého syna v malom, uzavretom priestore, ktorý je však pre jej syna celý svet. Pevne stanovené pravidlá im obom dávajú pocit bezpečia a istoty, hlavne malému Jackovi. V druhej časti zase dominuje Jackova psychika, ľahšie sa dokáže vyrovnať s "traumou" náhlej slobody, tlakom médii a celého sveta. Dôvodom (ako aj vo filme bolo správne poznamenané) je predovšetkým tvárnosť detskej duše a ľahšie sa prispôsobenie zmenám, nech sú akokoľvek veľké. Našťastie. Dospelý človek to má v tomto smere omnoho ťažšie. Z toho dôvodu si myslím, že film verne a celoplošne zachytil psychologickú podstatu tejto témy, čo je veľké plus. Možno jediný problém vidím v minimálnej a jemnučkej umelej dojímavosti (stret s rodinou) a zvláštne kuriózny spôsob vyslobodenia sa zo zajatia. Ale to všetko je veľmi subjektívne a len môj pocit. Výborná vec. 85/100 (17.02.2016)

Někdo z toho možná cítí Hollywood, já z toho cítím poctivé nezávislé drama, kterému většina těch hollywoodských umělohmotin nesahá ani po kotníky. Silné, skvěle odehrané, v jeden moment šíleně napínavé a hlavně znepokojivé. Dětská naivita ještě umocněná o milosrdné překrucování reality je fantastická, stejně tak Jacob Tremblay - nevzpomínám si, kdy naposledy mě takhle zasáhl dětský výkon. 4,5* a wow (nebo spíš brr?) k tomu. (08.12.2015)

Tak tohle bylo jedno velké překvapení. Room je nesmírně silný psychologický film, který semnou docela zamával, ve kterém je dle mě nejlépe vyobrazen vztah matka-dítě, co jsem kdy na plátně viděla. Brie Larson a Jacob Tremblay zde předvádí neskutečné výkony které se jen tak nevidí, obzvlášt na 9ti leté dítě. Na filmu mě především zaujala dětská perspektiva příběhu, která přidává na okouzlující poetice v jinak velmi tíživé a deprimující atmosféře. Celkový dojem umocňuje působivá hudba Stephena Rennickse která se postupem času stane mou velice oblíbenou. Jeden z nejsilnějších filmů posledních let. (13.01.2016)

Parádní námět (nebo předloha?), z kterého vykvetlo zajímavě tísnivé drama. Filmu nechybí špetka napětí, přiměřená dávka psycha, silné a nikoli lacinné emoce a hlavně perfektní herecké výkony. Výsledkem je svým způsobem taková psychologická studie toho, co se stane, když se k lidem chováte jak k laboratorním myším... 8/10 (05.03.2017)

Emma Donoghue se stejně jako ve své knize důsledně drží Jackovy perspektivy. Co nevidí a neslyší on, nevidíme a neslyšíme ani my. Kromě toho, že veškerou realitu vnímáme chlapcovýma očima, zároveň mimo obraz slyšíme jeho komentář, který nám sice pomáhá pochopit, čím je pro něj nevábná místnost magická, ale zároveň prozrazuje knižní původ příběhu. ___ Film se nás nesnaží šokovat explicitními detaily utrpení postav. Ponecháním velkého prostoru pro představivost nás situují do podobné pozice, v jaké se nachází Jack. Na rozdíl od něj si ale rychle domyslíme, že například Nick není hodný strýček, ale bezcitné monstrum. Provázání pohledu kamery s hlediskem pětiletého chlapce se vedle omezené šíře našeho vědění, která je zprvu útěšná a později znepokojující, projevuje snímáním z výše Jackových očí (dospělé povětšinou vidíme z podhledu). Některé postavy a objekty se díky tomu jeví děsivější nebo záhadnější než ve skutečnosti jsou a náhlá „změna měřítka“ ve druhé polovině filmu, kdy se kamera poprvé vznese do výše, je pro nás stejně ohromující a osvobozující jako pro Jacka. ___ Z Pokoje, který se i díky střihu, hudbě a živé kameře jevil jako nekonečné kouzelné království, se zas stává prachobyčejný pokoj. Druhá polovina příběhu má taky nepoměrně větší dramatický potenciál a emocionální intenzitu než polovina první, působící zpětně jako strnulá, zbytečně dlouhá a možná i samoúčelně krutá předehra. Najednou se nabízí mnohem více směrů, jimiž by se vyprávění mohlo dále ubírat. Nové zdroje napětí a konfliktů ale navzdory očekávání nemají původ v žánru krimithrilleru, nýbrž psychologického (melo)dramatu. ___ Upřednostnění emocionálního konfliktu před vnější akcí je ale dostatečně odůvodněné průběžným směřováním naší pozornosti k poutu matky a syna, potažmo schopnosti přizpůsobit naše citové vazby prostředí, v němž žijeme. Společně s Jackem a Joy si postupně uvědomujeme, že svět, který si pro sebe vytvořili, nebyl vázán na konkrétní místo. Nesou si jej v sobě a nedokážou jej opustit. Klíčovou se tak stává otázka, zda zvládnout žít mimo svůj pokoj, případně do něj připustit někoho jiného. ___ Zatímco na základní úrovni Room sugestivně, s pomocí nejmenších fyzických detailů, navozuje situaci člověka v zajetí, ve druhém plánu k němu můžeme přistupovat jako k (platónskému) podobenství o (virtuálních) světech, do nichž se sami uzavíráme. ___ Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti. 80% Zajímavé komentáře: Rob Roy, maddy (28.02.2016)