Victoria

Výnimočne kontaktný film a mimoriadne autentický zážitok, ktorý pracuje s osvedčeným aj ošúchaným príbehom, ale práve vďaka svojej forme ním dosahujje výnimočného efektu. Pravdaže, ak nie ste mudrlanti, ktorí si dopredu prečítali obsah a / alebo pozreli trailer... pretože potom nesledujete v prvom rade filmovú formu a nevymýšľate argumenty o tom, ako je využitá, ale veziete sa s Victoriou jednou zdanlivo obyčajnou nocou, akoby ste sami vyrazili v noci z klubu s nejakými novými náhodnými známymi ... Finta je v tom, že tušíte, že sa niečo stane, pretože prečo by inak o tom natáčali film, ale súčasne aj rozmýšľate, že možno nie, veď je to predsa evidentne nekomerčný umelecký film, a vzniká tým veľmi zaujímavé napätie (ostatne ako u mnohých filmov, ktorými sa necháte unášať bez toho, aby ste o nich čokoľvek vedeli). Každopádne svoju One Night in Berlin si asi predstavujete trochu inak... Ja rozhodne! (07.05.2021)

Stejně jako Birdman, ani Victoria nedokáže přesvědčit, že je pro ni jednozáběrový přístup něčím víc než způsobem, jak se předvést (režisér se v rozhovorech rád chlubí tím, že oproti Inárrituovi nepoužíval „neviditelný“ digitální střih a celý film se mu s herci podařilo po desetidenním zkoušení sjet na třetí pokus). Začíná přitom slibně. Navzdory zdání spontánnosti lze za výstavbou děje tušit jasný plán a ohled vůči divákovi. Během živého prologu jsou nám představeny všechny hlavní postavy, které si díky přezdívkám snadno zapamatujeme. Chytrou pojistkou proti občasným přeřeknutím a zaváháním je fakt, že většina postav po velkou část filmu nemluví svým rodným jazykem a proto musejí někdy chvíli hledat správný výraz. Na střeše dochází k nastínění potencionálního konfliktu upozorněním na Boxerovu kriminálnickou minulost. V kavárně je během autenticky intimního dialogu prohlouben vztah mezi Viktorií a Sonnem, odůvodňující dívčino následné rozhodnutí zapojit se do akce. Teprve poté, když se vyprávění začne uzpůsobovat povědomým žánrovým schématům, film ztrácí dech a téměř veškerý potenciál něčím překvapit. Jedno klišé následuje další (potřeba najít náhradníka komplice, nestartující motor, střelné zranění odtajněné až dlouho po zásahu), naprostá většina scén trvá déle než je třeba, zprvu poměrně sympatické postavy se chovají jako stále větší idioti (což by od jistého okamžiku zřejmě měla částečně odůvodňovat skutečnost, že jsou pod vlivem drog) a předvídatelný konec je oddalován řadou zbytečných kliček, které nijak neprohlubují psychologii postav ani nerozšiřují nevelké myšlenkové podloží snímku. Přes působivé technické provedení (kameraman v závěrečných titulcích právem dostal přednost před režisérem) a zručné vedení naší pozornosti střídáním větší a menší hloubky ostrosti film není dost vtahující, aby fungoval jako ukázka intenzivní „zážitkové“ kinematografie, ani patřičně motivicky bohatý a v prostředí nebo charakterech náležitě specifický (hrdinové mají sotva dost charakterových rysů na dvě a půl hodiny filmu), aby mohl být brán za výpověď o dnešním multikulturním Berlíně nebo o generaci Y. Větší ambice, větší rozpočet, ale nakonec stejně obdivuhodná prohra jako české Hany. (09.10.2015)

Film jsme viděl v rámci německého festivalu filmů v Lucerně se školou.Na začátku přiznávám,že jsem očekával více.Film jako celek vůbec nepůsobil špatně,byly tam skvělé emotivní momenty,ale chvilkami to bylo o ničem a hlavně to bylo rozvleklé.Kdyby vystřihli ty dlouhé pasáže,mohl mít film o takových padesát až šedesát minut méně.Herci zahráli docela slušně.Bylo vidět,jak se autoři snaží na diváka zapůsobit a vyvolat emoce.Určitě jde o lepší film,než jsem viděl minulý rok(Trhliny v betonu).Hodnocení:60% (17.11.2015)

Himmelherrgott, kurevsky skvělá jízda! Po delší době film, kterému můžu s čistým svědomím a bez sebemenšího zaváhání napařit plný počet. A žádných 90 nebo 95%, ale plnotučných sto! Perla... ne, drahokam filmového i filmařského realismu. Skvostný scénář a skvostná forma - celý film natočený v jediném záběru. Zatímco ale Ruské arše natož Birdmanovi jsem to moc nevěřil, Victorii to věřím. Fascinuje mě představa té hektické organizační práce okolo a těch nervů, aby tvůrcům třeba nevlezl do záběru nějaký dement ("nejlépe" už ke konci filmu) a nepodělal jim to (natáčelo se dost často v ulicích). Skvostná hudba. Skvostná ruční kamera (až dodnes jsem nepoužil takhle ohavný oxymóron). Skvostní herci, neuvěřitelně uvěřitelní, ta partička přiožralých vypatlanců se opravdu chová a mluví jako nějaká skutečná partička přiožralých vypatlanců... vím sakra o čem mluvím. A ta ubohá husičkovitá chiquita Victoria, která tak úpěnlivě chce mít nějaké kamarády, a hlavně nějakého toho jakéhokoliv chlapce na páření, že se radostně přilepí na prvního přiožralého vypatlance který na ni promluví, tak ta je ještě neuvěřitelněji uvěřitelnější. A když se v jednu chvíli (v kavárně) začne drát na povrch její osobnost, povrchně vyplují na povrch její rozervané vnitřnosti a rozbalí to na piano, nestačil jsem valit bulvy. A těžkotonážní existenciální nářez pokračuje až do samého konce. Jediná trochu slabší scéna je možná ta z podzemní garáže s pány gangstery a s trochu slabší postavou pana supergangstera, který příliš často používá slůvko 'bič', no ale možná že takoví ti skuteční gangsteři opravdu jsou, ale to nevím, protože gangsterem jsem nikdy nebyl, jen přiožralým vypatlancem. (06.01.2016)

Zdráhám se to odbít otřepanou formulkou "vítězství formy nad obsahem", byť je to do značné míry nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat. Každopádně zvolený odvážný a sakra ambiciózní formát "v reálném čase, neustále v pohybu, na jeden nepřerušovaný záběr a prostřednictvím několika nálad i žánrů" umí v nejedné pasáži být nepopiratelně vtahující, intenzivní i "mannovsky" podmanivý jako máloco jiného. Jakmile se však něco neděje (což je pohříchu častěji než by bylo záhodno), tak je naopak zvolená forma příčinou naprostého odcizení a totálního vypadnutí z filmu, kdy si z nudy všímáte čistě oné technické a produkční stránky věci, jak to v které pasáži udělali/ochcali, a ne toho co se (ne)děje na plátně. Jede se prostě celou stopáž po sinusoidě "chvíli až po uši v tom a chvíli zcela mimo to". Přesto tomu nakonec nejvíce škodí něco zcela jiného; a to sice ničím opodstatněná přepísknutá stopáž, především pak její úvodní hodina. Výsledkem je, že by mě nepoměrně více zajímal dokument podrobně mapující vznik a úskalí realizace spíše než výsledek samotný. Přesto klobouk dolů, nedá se popřít, že je to něco, co ještě nikdo v takovém měřítku nezkusil. A natož aby v tom spíše uspěl než neuspěl. (07.10.2015)