Mladý papež

Katolická církev je jedna z mála živých připomínek Římské říše. Její nepřerušené dějiny trvají téměř dvě tisíciletí. Od prvních dní byla vysoce centralizovaná, neústupná a naprosto přesvědčená o své pravdě. To jí umožnilo přežít stovky let pronásledování a vyvražďování, až se stala mocnou a nezničitelnou silou. Přečkala konec antické civilizace, staletí temna, reformaci, osvícenství, komunismus i sekularismus. Postupem času přijala mechanismy, díky nimž se smířila s původně nedůvěryhodně přijímanými myšlenkami, jako je evoluce, nebo možnost mimozemského života. Za dlouho dobu své existence vyvinula řadu pojistek určených k odstraňování vnitřních hrozeb a je do jisté míry blbuvzdorná. Ale co když tento mechanismus selže? Co když konkláve zvolí papeže, jehož názory nezná a nedokáže je usměrňovat? Pius XIII se zdá být papežem mimo čas. Bojovným, radikálním, mocichtivým, jako stvořeným pro táhlé boje o vliv v 11. století. V moderním světě ovšem jeho politika může církvi zlomit vaz. Tolik úvod do děje. Je to Paolo Sorrentino, takže vizuál, atmosféra a herci nemají chybu. Scénář bohužel skvělý není. Děj se často motá na místě a občas jsem měl pocit, že se režisér opájí vlastní výjimečností a točí jen sám pro sebe. Zápletka je zbytečně roztahaná a napětí postupně řídne. Na každý úderný moment, nebo zvrat připadají dlouhé minuty oslavy prázdnoty. Sice efektní, do jisté míry úchvatné, ale přece jen prázdnoty. Jedinečnost projektu a špičková úroveň formální stránky ovšem i tak drží dojem vysoko nad průměrem. (05.11.2016)

Ačkoli zde skutečně může divák cítit pocit jakéhosi mírného rozezlení nad neuspokojivým (ne)rozuzlením, je ona rodičovská záležitost, tvářící se jako zápletka a hlavní motor papežova nevyzpytatelného a striktního jednání, v klidu odložitelná na vedlejší kolej. Jedná se o klasicky esteticky působivý Sorrentinův obraz Vatikánu a starobylé instituce, která za svými zdmi ukrývá bohatou směsici jedinců a charakterů, morálních dilemat i pokrytectví. Kromě vizuální stránky a zajímavého servírování teologicko-společenských a psychologických otázek, tkví nejsilnější stránka seriálu v oné nejednoznačnosti, ve které se všechny postavy a okolnosti pohybují a odvíjejí. Hranice mezi dogmatičností a moderností, vypočítavostí a morálností, zlem a křehkostí, mocí a bezmocí, láskou a odstupem se téměř stírají. A když se Jude Law, ono ztělesnění nepochopitelného střetu bigotní agrese a empatického citu zároveň, ono ztělesnění starozákonního i novozákonního v jednom, v papežském odění a za zvuků elektronické hudby prochází se zapálenou cigaretou chodbami paláce plného renesančního umění - kdo by to nemiloval? Jeho projev ze stínu před plným náměstím v úvodu seriálu patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu viděl. (20.03.2022)

Poněkud rozvleklejší, než by jeden čekal, ale to se asi od evropské produkce dalo čekat (to je ale sofistikovaný úvod). Jude Law je jako mladý, neortodoxní papež skvělý. Ve finále to obsahuje mnohem méně děje, než by slibovala stopáž, ale i tak je vyplněna smysluplně a kvalitně. Od Sorrentina jsem doposud viděl pouze Mládí, které mne nijak neoslnilo, ale Mladým papežem se mi trefil do noty... 90% (28.12.2020)

Zďaleka najlepší seriál roka a možno nielen roka 2016. Začne to ako prvoplánové "vatikánske House of Cards", ale postupne to získava ďalšie úchvatné vrstvy. Dokáže to byť kontroverzné aj hlboko tradičné, rúhavo cynické i nesmierne ľudské, vtipné i dojímavé, sexy aj predchnuté duchovnom. Jude Law v životnej úlohe, scenár a dialógy ako z inej reality a Sorrentino sa usmieva. K tomu geniálna hudba a skvostná úvodná znelka. Absolútne famózna záležitosť. (01.12.2016)

Mnohovrstevnaté a mnohovýznamové – seriál a postava papeže mě nepřestávali překvapovat. Nic není, jak se zprvu jeví. Charaktery postupně odhalují své další odstíny a divák je ohromený nejenom krásou záběrů ale hlavně hloubkou povah a jejich proměnlivostí v chytrých dialozích i nečekaných zápletkách. Jude Law rolí papeže ztvárnil mistrovské dílo. Postava, kterou jsem na začátku nesnášela, se měnila a odhalovala tak, až jsem jí nakonec zcela propadla. Papež je nevyzpytatelný, arogantní i pokorný, ďábelský i svatý, krutý i laskavý….. Dívá se na pojetí víry přísně, ale člověka postupně napadá: Možná má pravdu. Možná to není srozumitelný a přívětivý návod k použití světa, ale smrtelný zápas sám se sebou. Možná by se z víry neměla dělat předžvýkaná hračka pro turisty (scéna s reklamními talíři, na kterých má být papežův portrét). Svou ledovou odtažitou krásou dodal Law papeži znepokojivé vyzařovaní, nepředvídatelnou temnotu a světlo zároveň. I když jen mluví, dokáže vzbudit strach. A pak zase dojmout. Je to jeden z nejfantastičtějších hereckých výkonů. Ale ani ostatní postavy nezaostávají - nenápadně a přitom dominantně mateřská sestra Mary nebo machiavellistický kardinál Voiella. ____ Když k tomu připočteme suchý a přesně načasovaný humor, patří seriál k tomu nejlepšímu, co pro tv vzniklo. Nutí k zamyšlení. (02.05.2018)