Hvězda

Takový slakokyselý film. A mám tím na mysli herečky a herce, kteří se v tomto filmu objevili. Povětšinou se jednalo o hvězdy československého předválečného filmu, na jejichž slávu padal prach. Je zřejmé, že většina z nich věřila, že budou slavní a ve filmu obsazovaní navždy a po roce 1945 o ně najednou nebyl zájem a museli se živit jak se dalo a jak režim dovolil. Důkazem je třeba hlavní mužská hvězda bývalých časů v tomto filmu - Gustav Nezval, o němž jedna z dam prohlásí, vždyť je to právník, tak se uživí. A druhá odpoví, jo dneska nemáš nic jistýho, chudák je dělník. Jiřina Štěpničková zde vlastně hraje samu sebe. Hvězdu doby minulé, která dnes o práci nezakopne a musí vzít zavděk každou blbou reklamou. A když se dostane ve filmu aspoň malý štěk, její herectví je zpochybňováno. Jak jí asi muselo být, když to točila? A stejně tak ostatní herečky, ty mají štěk i v tomto filmu, a jistě záviděli Štěpničkové tu její pochybnou hlavní roli. Gaierová, Vášová, Glázrová v důchodovém věku - přesně v té situaci Slávky Hradilové. To samé hvězda z největších - Nataša Gollová. Nejvíc však musela pidirolička potěšit Zitu Kabátovou. Vždyť se ve filmu objevila poprvé po čtvrtstoletí a znovuodstartovala tak její hereckou kariéru. Její druhá herecká kariéra už však nebude o ambiciózních mladých kráskách, teď to budou štěky pošťaček, ženských na pavlači a babek, které se konce filmu dočkají málokdy. (13.10.2008)

Oficiální text distributora moc nechápu, zřejmě je psán podle hesla "Připrav se na nejhorší, budeš příjemně překvapen." Hlavní hrdinka je v letech, není ani tak zahořklá jako spíš osamělá. Dělá si iluze, doufá v novou roli, hraje si na dámu, občas si na ní někdo vzpomene a dostane nějaký štěk. Film nepostrádá vtipné momenty, ale zároveň odhaluje jak se děvčata baví těsně před šedesátkou. Herečka působí vcelku přirozeně a vyznívá optimisticky, navzdory odrazujícímu komentáři oficiálního distrubutora. Scénář: Jiří Hanibal, Bohumila Peychalová, pomocný režisér Ota Koval (18.06.2014)

Těžko říct, s jakými pocity přijala Jiřina Štěpničková hlavní roli stárnoucí herečky, o kterou není zájem, když sama prošla drastickou zkušeností několika let vězení v 50. letech. Z hlediska dokumentaristiky je Hvězda záslužným počinem, když se podařilo do něj dostat většinu prvorepublikových hvězd (chybí jenom Hana Vítová a logicky Adina Mandlová). Film má dvě úžasné scény. Kratičký moment, kdy Marie Glázrová přičichne k sušenkám, jestli jí hostitelka nepředložila nějakej prošlej shit, výborně dokresluje sociální postavení dávné hvězdy, která lže sobě i ostatním, jak je na tom dobře. Druhá skvělá scéna je s Josefem Abrhámem. Rozhovor herečky a mladého režiséra není rovnoprávným dialogem, ale překvapivě obráceně než jak by to mělo být vykresluje situaci dvou lidí, z nichž jeden dává (nabízí) a druhý bere (prosí). Hvězda je prostě dobrý film. A Jiřina Štěpničková měla na svůj věk krásný nohy. Taky je furt ukazovala:-) (15.11.2008)

Stárnoucí umělec. Příběh jak ze života současného filmového trendu. Bohužel i dnes ve filmu a televizi, přehlížejí zkušený fond starších umělců. Myslím, že je to na škodu, že nedostávají větší prostor. Určitě by se našla řada kvalitních starších hereckých postaviček, které by film i seriál okořenily svojí přítomností. (06.01.2008)

Jiří Hanibal v šedesátých letech, tak to je můj člověk. A to nejen proto, k jakým hrdinům se obracel – dětem, dospívajícím a starým –, ale především proto, s jakým porozuměním k nim – těm nejcitlivějším a nejzranitelnějším – přistupoval. Ve Hvězdě zpracovává asi svůj nejsložitější portrét, protože jednak proniká do duše staré ženy – a pak je onou ženou herečka, tudíž žena vícera tváří. Osamělá prochází filmem, aniž by někdo dokázal přesně říct, co právě cítí; jen ve chvílích, v nichž se nějakým nečekaným poryvem smekne to očekávané, a vrásky se bezděčně pohnou, sezná, že došlo k něčemu konečně opravdovému. Jiřinu Štěpničkovou si přitom Hanibal vybral dokonale, protože úloha, do níž ji obsadil, jí musela být důvěrně známá. Banální filmy, banální role… ba dá se říci, že i banální doba, kterou tvoří ti, kteří již nedokáží docenit detail, a právě na podrobnostech Hanibal své vyprávění postavil: nejde přitom jen o mimiku, již svěřil starým dámám; tak třeba: žena vybíhá z tramvaje a teprve až tehdy si bere taxi do nedaleké vily, kde vrací zapůjčené kožešiny – a právě ten automobil, který si spontánně zvolila, označení „taxi“ nenese… Hraje tak současně před řidičem i před kamarádkou, jíž ty „lišky“ vrací; ovšem oni oba vědí… a ví to i ona… Nejsilnější jsou ale ty ohleduplně zachycené okamžiky v osamění, kdy s ženou hovoří jen její příbytek. Sám jsem se dlouhá léta tázal, jak zní ta „babí hodina“, jaké znění spoluutváří život „starých žen“, a takto jsem si nakonec odpověděl: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/la-reine-gu-pe-queen-wasp (01.12.2021)