Hacksaw Ridge: Zrodenie hrdinu

Kdyby na začátku dostala cihlou přes tlamu dětská verze Andrewa Garfielda, nikoliv její filmový bratr, celý film by dával mnohem více smyslu. Moc jsem nevěděl, jak vážně mám mladíka s výrazem božího prosťáčka, kterému příliš nedochází, jak fungují mezilidské vztahy, natož mezinárodní politika, brát. Film jej každopádně bere vážně dost na to, aby postupně ztratil veškerou kredibilitu. Zato debility nabízí koňskou dávku. Předpokládám, že závěrečná scéna nanebevzetí se do filmu zatoulala z nikdy neodvysílaného skeče Monty Pythonů. Jako z absurdního divadla je koncept, na němž celý film stojí. Učinit hrdinou největšího filmového ohňostroje vyhřezlých střev a rozstřelených hlav od Vojína Ryana silně věřícího pacifistu, který odmítá jakékoli násilí, mi přijde jako dost krutá ironie. Nezdá se ale, že by si ji Mel uvědomoval. Jatečních scén (brzy spíše otupujících než šokujících) nepoužívá k tomu, aby Desmonda dovedl ke zjištění, že válka je mnohem drsnější, než jak si ji představoval (potom by lépe fungoval i kontrast první a druhé poloviny filmu), ale aby ukázal, jak těžké to chlapec bude mít, chce-li bez pušky v ruce přežít déle než půl vteřiny. Zrození hrdiny, který odmítá násilí, je tak paradoxně podmíněno právě všudypřítomným násilím. Kdyby jeho kamarády netrhaly na kusy kulky a granáty zdivočelých Japonců (což je národnostní stereotyp, který vyšel z módy společně s Johnem Waynem), hrdinou by se stát nemohl. Nepochybuji, že v tom, co sám vnímám jako neřešitelný rozpor, někdo jiný najde průzračnou logiku, ale i kdyby mi film ze své podstaty nepřišel postavený na hlavu, horko těžko bych hledal důvody, proč jej někomu doporučit jako příklad toho nejlepšího, co letos v Hollywoodu vzniklo. Působivé a (přesto) vcelku přehledné zachycení válečné vřavy jsme dříve viděli mnohokrát a přehledná struktura vyprávění a učebnicová segmentace, díky které se nikdy nezačnete nudit, jsou kvality, jimiž se americké filmy chlubí již mnoho desetiletí. Hacksaw Ridge je zkrátka myšlenkově i formálně poněkud opožděným filmem. 60% Zajímavé komentáře: Marigold, InJo, jerry12 (03.12.2016)

// Puberťák ve mně chce křičet "hustý" a já myslím, že se na něj v tomhle případě ani nemůžu zlobit. Tuhle brutální válečnou řež sice obklopovalo pár slabších míst, jako awkward úvod s vykulenou Teresou Palmer (hejtujte Pearl Harbor jak chcete, tam pro mě ale ta romantika alespoň fungovala), nebo vyloženě odporně religionistickej záběr s nosítkama, JENŽE to je ve výsledku fakt nic oproti tomu nadšení a hrůze, se kterou jsem sledoval každý krvavý záběr, kterej si pro mě Mel nachystal. Syrový, nekompromisní, těch přídavných jmen bych mohl nasázet tucet, pro mě to byl ale ze všeho nejvíc nejpřínosnější film, jaký jsem letos viděl a za to prostě Gibsonovi respekt. Potřeboval hit jako kráva, potřeboval si pro sebe znovu oprášit jméno, potřeboval to fakt trefit a minimálně pro mě se mu to i s drobnými vadami na kráse povedlo. Garfield - Vaughn - Worthington a nakonec i ten Bracey, na tuhle čtveřici vojáků už jen tak nezapomenete. A já si teď jdu konečně koupit ten novej Battlefield! 8/10 (13.11.2016)

První půlhodina je na diagnózu cukrovky. Otravnej klišé kýč, kterej je tak vehementní, až chytáte podezření, že to má nějakej důvod. A taky že má. Doss jako náboženskej skorofanatik, jehož hlava je tvrdší než diamantová bruska, je totiž přesně jako ti nesnesitelní lidi, od nichž má každej z nás ve svým okolí minimálně jeden kus. Zpočátku je pro jejich umíněný přesvědčení nesnášíte, pak si na ně zvyknete.. a nakonec zjistíte, že je máte vlastně rádi. Tenhle vojín na flintu nesáhl, nicméně na útesu, utopeným v kouři a krvi, zachránil desítky raněných. A že se ten útes topí prvotřídně! Gibsonova úchylka, díky níž je v každým jeho filmu (s výjimkou debutu) šťavňatá porce hardcore brutality, je využitá na doraz a zároveň účelně. V kombinaci s pastelovým mainstreamovým lookem je to hodně působivá kontrastní podívaná. Dossův charakter vykreslen přímočaře, ale rovněž účelně a přesvědčivě. Škoda jen, že vedlejší postavy zůstávaj pouhým stínem a všeobecně co do obsahu tu není moc z čeho brát. Ale ono to tentokrát zase tolik nevadí. (30.11.2019)

Když se Spielberg nezmůže na víc, než jen na filmíky pro nejmenší (kdy naposled šel nad PG13?), nastupuje Austrálie, aby na plátně rozpoutala nekompromisní jatka plné rozstřílených obličejů, utrhaných končetin, krys a červů. Gibson je po Millerovi další důkaz toho, že senilita se protinožcům vyhýbá obloukem a zůstává pouze nadšení a talent pro kvalitní filmařinu. (12.11.2016)

Točení filmů podle skutečné události je záludné. Největší slabinou je, že v 90 % víme, jak to dopadne. Tady je zřejmé, že hkavním zadáním je zrodit hrdinu. Dřív jsem si myslela, že válečné filmy se točí proto, aby ukázali nesmyslnost války. Dnes mám podezření, že se točí, protože se diváci i režiséři vyžívají v masarkujících scénách, kde se rozprskávají končeniny a krev stříká proudem. Méně se někdy více. Stačilo by méně patosu, méně masakrování a špetka humoru. (16.11.2019)