Café Society

Určite lepšie, ako som po vlažných ohlasoch očakával. Problém mám len s jedným. Woodymu v 21. storočí idú určite lepšie vážnejšie veci, ako takéto konverzačky a pri Cafe society som opäť pochytil ten starý pocit, že vlastne stále točí dokola ten istý film. Inak krásna výprava, super casting (podľa mňa) a zmotivovaný záver nakoniec vyvolali vo mne spokojnosť. 70% (07.06.2017)

Rozpaky. Asi jsem zvyklá na mnohem schopnější herce v Allenových filmech, kteří jeho postavám umějí dát patřičný punc. Utrápená hrbatá z upíří ságy pro puberťáky mezi ně rozhodně nepatří. Chápu, že si pan režisér takto hledá mladé publikum, mě to ale vadilo. Woodyho filmy mám ráda, tento se mi nelíbil. (12.02.2019)

Naposledy jsem se vcelku nadchla pro Kouzlo měsíčního svitu, ale Café society je ještě lepší. Tolik autentického štěstí z meziválečného Hollywoodu jsem už dlouho nezažila. Spousta vynikajících detailů, pomrkávání, hrátky se jmény a projekty a do toho klasická analýza vztahů. Není nutné se kochat romancí, která není úplně tip top, ale pokud oceníte art deco a ziliardu odkazů na všechny ty Glorie Swanson, Barbary Stanwyck, Ginger Rogers nebo Jean Harlow, jste tu správně. Kostýmy, výprava, atmosféra na jedničku, jen až po tom všem jsem si uvědomila, že líčení dobové není, ale naštěstí to celku nijak zvlášť nevadí (což je zajímavý paradox). (26.09.2016)

Čas a místo (meziválečný Hollywood a New York) nezachránily způsoby (řídká romance se ztupeným břitem humoru). Melancholické vyznění neobhájí neochotu vystoupit z autorské komfortní zóny a zůstává jen nostalgie utopená v medu snobství, repetitivnosti a tvůrčího opotřebení. Eisenberg špatný v poloze neurotického paragrafu zrcadlícího herecký projev režiséra i jako sebevědomý impresário bezodkladně útočící na dámské klíny. Jediný, z koho dýchal život, byli Bobbyho židovští rodiče, zbytek byla jen nablýskaná póza, ztrácející se v prudkém dešti slov. Dešti, z něhož jen pár kapek dodalo vláhu, aniž by se rychle odpařilo z rozpáleného asfaltu bulvárů.. Allenovy čerstvé produkty ze smetánky mi začínají způsobovat alergii na mléčné bílkoviny.. (02.09.2019)

V podstatě standardní "allenovka", chce se napsat, jaké mistr točí v posledních letech jak na běžícím pásu - jeden rok je to trochu lepší, druhý trochu slabší, ale pořád si to drží svou relativně vysokou laťku filmařské kvality. Diváka obeznámeného s Allenovou produkcí posledních let ten film v podstatě nemá šanci nějak překvapit - objevují se tam stále ty samé motivy a myšlenky, vždy jen v trochu jiných kulisách - a s jiným obsazením. To letošní mi zrovna dvakrát nesedlo, ale to je výtka čistě subjektivní - herectví Kristen Stewart jsem nikdy na chuť moc nepřišel, Jesse Eisenberg to samé v bleděmodrém, a naopak Blake Lively, kterou mám velmi rád, tam bohužel nemá tolik hereckého prostoru, kolik bych si přál. Ačkoli bych si zde klidně mohl povzdychnout, že už se Allen vážně opakuje, až to nudí, nakonec mi ten film stejně tak nějak sednul - snad je to tím, že jsem na něj už v květnu - kdy běžel v Cannes - četl v Lidovkách pochvalnou recenzi, která mě asi příjemně navnadila, že to letos bude stát za to, a pak možná proto, že jsem to viděl v kině naplněném Allenovými věrnými diváky, kteří mají jeho filmy prostě rádi a stále je baví. Navíc je tam několik opravdu hezkých momentů (rande na jazzovém koncertě apod.), nádherné nasvícení většiny scén (hollywoodské světlo) a výborný konec, který mě vyloženě potěšil. Marná sláva, ale za sebe vím, že za rok na dalšího nového Allena zase vyrazím - a už teď se na to těším. (12.07.2016)