Manželstvo Márie Braunovej

„Dnešní muži už snad ani muži nejsou.“ Poválečné Německo. Země miliónů vdov. Žádná perspektiva. Hlad, chudoba, smrt na každém kroku. Osamělost, beznaděj, přetvářka. Fasbinderův intimní pohled do duše mladé ambiciózní ženy, je velmi kritický k poválečnému ekonomickému zázraku. Neb nic není zadarmo. Německo koncem 40. let objevilo mnoho svých Marií. Nakonec to nebyl muž, ale žena kdo zemi znovu postavil na nohy. Marie bezcitně kariérní, chladně pragmatická. Žena, která je svou krásou a odhodláním nebezpečná všem ve svém okolí, nejvíce však sama sobě. Žena, jejíž životní energie je spojena jen s nadějným očekáváním a vírou v nemožné. Hana Schygulla v jedné ze svých nejlepších rolí. Osamělá postava ztracená v mužském světě, bojující proti všemu a všem, hledající svůj ztracený vysněný život. Nenaplněný život, který už navždy zůstane překryt zubem času. Ten život, který se již nedá žít a nově přináší pouze iluzi šťastných zítřků. Zítřků, které se ve skutečnosti nikdy nevrátí. Vlastně tu nikdy ani nebyly. 84% (29.01.2012)

Fassbinderovi se v jeho nejznámějším filmu povedlo výstižně načrtnout sarkastický, dobový portrét, který skýtá více interpretačních přístupů. Významnou měrou dopomohl k úspěchu kameramanův osobní cit pro estetiku. Nestrojené, často až umělecké záběry, např. zbytky rozbombardovaných domů v kombinaci s erotickým půvabem a elegancí hlavní protagonistky zdůraznily potřebný, emocionální chlad. Vývoj Marie Braun, která je zosobněním vývoje německé poválečné společnosti obsahuje převážně negativní rysy. Přehnaná emancipace a cílevědomá ctižádostivost dopomohly k „hospodářskému zázraku“. Svým závěrem však dává režisér jasně najevo i možné konsekvence takového počínání. (16.05.2011)

Můj druhý fassbinderovský film. Pocity mám z obou hodně podobné - tyhle filmy jsou prostě... jiné než cokoli, co jsem kdy viděl. Všechno působí jaksi odměřeně, jako by to záměrně šlo proti filmové iluzi. Nejvíc je to vidět na herectví, které jakoby úplně vybočovalo z hereckého stylu typického pro 70. léta. Část dialogů působí jako vnitřní monology nebo nahlas pronášené úvahy o morálce. Herci vystupují často přehnaně, jaksi divadelně a jindy jsou zase distancovaní, takže divák vůbec netuší, jak danou situaci prožívají (nejvíc to platí pro Hannu Schygulla). Manželství Marie Braunové je vlastně spíš filozofický traktát o údělu a úloze ženy v moderní společnosti než normální hraný film. A způsob, jakým Fassbinder pracuje s mizanscénou a vede kameru, je i tady naprosto geniální. (14.08.2020)

Maria (Hanna Schygulla) a Hermann Braun (Klaus Löwitsch) byli za druhé světové války oddáni. Strávili spolu půl dne a jednu noc. Potom musel Hermann zpět na východní frontu. 1945, již v míru: Hermann je nezvěstný. Nikdo kromě Marie nevěří, že je ještě naživu. Shánějíc nezbytné potraviny na černém trhu, nosívá Maria při sobě Hermannův obrázek, doufajíc v to, že jí domů se vracející vojáci budou moci podat zprávy. Nakonec se však seznamuje s černochem Billem (Greg Eagles) a otěhotní... Fassbinder v naprosto vrcholné formě vypráví o poválečném Německu, nezanedbávaje ani svoji obvyklou geniální postavokresbu. (09.06.2005)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)