Proč posedl amok pana R.

Krutě realistický pohled na rutinní život - nesmyslné a nekonečné blábolení, stupidní problémy, materialismus jakožto smysl života, vztahy ze zvyku, děti, které nejsou tak inteligentní a bezpoblémové jak by si člověk přál, pocit nepochopení... Fassbinder diváka psychicky týrá nepatřičnou délkou a naturalitou záběrů - nutí ho si neustále uvědomovat, že takhle to prostě doopravdy je... V ZOO jsem viděl orla. V kleci je smutný a nehýbe se. Když je ale volný, létá vysoko a krouží... Pan R. mříže té klece prostě vylomil násilím - jinak to ani dopadnout nemohlo... (27.06.2009)

No čo k tomu dodať? Fassbinderovi sa po psychologickej stránke podarilo dokonale vystihnúť každodennú, rutinnú stránku života i s jej možným a vôbec nie nepravdepodobným dopadom na jedinca. V tomto kontexte šokujúci záver snímku nie je až tak nečakaný. Naoko šťastný manželský pár prežíva pozvoľnú, plazivo lezúcu manželskú krízu, ktorú si naplno uvedomuje hádam len ich podvedomie. Samozrejme to nie celé. V pozadí napr. cítiť aj silnú sociálnu kritiku všeobecného industrializmu a komerčného konzumu. To všetko Fassbinder ponúka divákovi ako na zlatej tácke s maximálne uveriteľným priblížením sa postavám a spôsobom natočenia, ktorý diváka ľahko prenesie k postavám až k nim do obývačky, akoby bol ich súčasťou (v niektorých aspektoch mi to pripomínalo Dogmu 95). Pôvodne som chcel dať silné štyri hviezdy, ale po nejakej dobe nemôžem inak len dať plný počet. Zrejme tento film potrebuje nejaký čas na strávenie a na dozretie myšlienok v hlave. (29.10.2015)

Geniální existencialistické drama, ve kterém Fassbinder předběhl svým „anti-narativním“ přístupem Michaela Hanekeho o 24 let (viz můj komentář k filmu 71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls). Zprostředkovaný pocit narůstajícího hnusu, trapnosti a životní upatlanosti, který (zřejmě) prožívá pan R., je pro diváka psychotickým amalgámem šílenství a endogenní melancholie. Rozdíl mezi zkratkovitým okamžitým jednáním pana R. a promyšleným činem (viz např. též Hanekeho Sedmý kontinent nebo Studnu ze seriálu 30 případů majora Zemana) je především v délce a intenzitě prožívání existenciálně neúnosných situací a "životní odolnosti". Od časů Camusova Cizince umění často reflektuje tzv. endogenní (vnitřní, neznámé) příčiny iracionálního chování, ovšem málo kdy je akcent tak silný a exprese tak výrazná, jako u Fassbinderovy otázky... (01.12.2008)

Rané Fassbinderovy filmy mám nejraději a tento patří na pomyslný piedestal, který mu následujícími písmenky stavím. Herr Raab vede průměrný a na první pohled spokojený život... S hezkou ženou se starají o jediného synka, bydlí ve slušném a poměrně dobře vybaveném bytě, má stabilní (do určitě míry kreativní) zaměstnání, pár přátel... Dalo by se říct, že mu nic nechybí. Jenže za fasádou relativní spokojenosti (viděné vnějším pozorovatelem) se skrývá zhnusení sebou samým, svým nudným a prázdným životem, rodinou, okolím... Vnímá manželčin nezájem o syna, klevetění, cítí posměch. Narůstá izolovanost, deprese. U člověka s povahou Herr Raaba však vnější pozorovatel nic nepostřehne. Herr Raab je totiž člověk hydraulický... :-) Relativita klidu a zdánlivé pohody trvá až do okamžiku dosažení mezního stavu psychické stability... (Morálku sem netahat!) Následuje amok a vpodstatě logické vyústění. Fassbinder nic nekomentuje, pouze předkládá syrový a takřka dokumentární záznam životního příběhu průměrné rodiny, jakých jsou mraky (tohle neplatí pouze pro NSR začínajících sedmdesátých let... Byl to takový nenápadný a tichý chlapík. Nikdy bychom to do něj neřekli...). Dokonalý film! (28.12.2008)

Kdybych musel velkou část života čelit takhle nekompromisni lavině bezduchosti a nikam nevedoucích bezvýznamných dialogů, věřím tomu, že mě popadne úplně stejný amok. Kurt Raab je ve svojí uťáplosti dokonalý, mám pro něj slabost už od Satansbraten (kde teda rozehrával daleko šílenější hru). Škoda, že se Fassbinder od tohohle filmu úplně distancoval - mám pocit, že by z něj vytřískal brutálnější podívanou. (21.05.2014)