Werckmeisterove harmónie

Myslím, že tento Tarrov art bude pre tunajších divákov o niečo prístupnejší a pochopiteľnejší, ako pre divákov, ktorých predkovia nezažili rôzne obdobia totality rôzneho charakteru. Náš a maďarský národ máme spoločné, alebo v poslednom storočí veľmi podobné dejiny, takže Tarrova politická alegória nám bude bližšia. Narážky filmu na politiku sú vďaka bezčasiu a umiestneniu do anonymného mestečka voľnejšie interpretované, i keď najviac nám budú udalosti pripomínať práve dejiny 20. storočia a špeciálne komunizmu. Film vďaka týmto prvkom pôsobí dojmom dystopického sci-fi, respektíve využíva jeho postupy, až sa čudujem, že v kolonke žáner nie je spomenuté. Forma filmu je tu a inde rozobraná určite do najmenších detailov, to najpodstatnejšie ale je, že vytvára veľmi sugestívnu atmosféru tohoto znepokojivého filmu. Každý národ má svoje zatmenie slnka, treba iba dúfať, že ak ho znova začneme vidieť a cítiť, tak sa z našich chýb z tohoto obdobia ponaučíme. V našom prípade tento prípad bohužiaľ nenastal. VIDENÉ ZNOVA: Teraz neviem, či je moja najobľúbenejšia Tárrova scéna fucik v práci v Panelových vzťahoch, alebo nahý starček stojaci vo vani v Harmóniách. (10.10.2013)

Metafyzická náplń mě nějak minula, otisk metafyzična ve formální stránce mě však zasáhl velmi silně, tento snímek je tak precizně zkomponovaný, že se až tají dech. Každá scéna si tak uchovává zvláštní tajemství, nevšednost a dávají tušit mistrovskou ruku a mozek, který přesně věděl co chce, ačkoliv divák na tom bude asi přesně opačně. Velmi zajímavé je mixované dobové zasazení, které velmi obohacuje mizanscénu, jež je stejně jako střihová a kamerová práce velmi osobitá. A když se k podmanivým záběrům přidá v pár okamžicích naléhavě "žalující" hudba i z tohoto vysoce artificiálního celku jsou vykřesány nečekané emoce. Tedy na jednu stranu únavný, málo přístupný a tvrdohlavý film, který chvíli přeci jen vázne, na druhou čirá ukázka, že velcí autoři nevymřeli s nástupem postmoderny. (06.10.2010)

Jak to popsat, a přitom si necintat pentli? Jestli se mi Tarr mohl něčím dostat na tělo, tak to byla pomalá nálada malého města, v němž vnitřně osamělí muži tráví čas v putykách, kde se zpíjejí do němoty, aby se jednou za čas nechali omámit bezprostřední poezií obecního potrhlíka, jíž sice nemohou dost dobře rozumět a která se k nim vůbec nehodí, ale jejich vnitřní dítě dobře ví, co jim chybí. Toto hledání duše, jak by se to taky dalo nazvat, je ve filmu všudypřítomné. János Váluska (Lars Rudolph je pro roli jako stvořený), místní dobráček, který každému rád poslouží, prochází svým městem jako novozákonní prorok — nemetá po vzoru těch starozákonních po lidech výkaly a nadávky, ale svou skoro andělskou přítomností jako by zhmotňoval v okolní prázdnotě zdánlivě absentující vertikálu. Druhá rovina filmu téměř bezešvě navazuje na tu první. Bezhlesá lůza, jež nemůže nepřipomínat samozvané revolucionáře, naslouchající svému „antikristu“ příznačně pojmenovanému Princ, ničí města jedno za druhým. Snad je to boj proti vyprázdněnosti životů, spíše je to však boj prázdnoty proti životu. Opět příznačně se v následujícím kataklyzmatu hněv davu obrací proti bezbranným a bezmocným, odděleným od promrzlého spiknuvšího se světa pouze otevřenými dveřmi. Následná alegorická scéna odevzdanosti a jakéhosi očištění zástupů jako by vše zpečetila. Vše, co se nám zdá tak přirozené, může být jen na mylně určené stupnici založenou harmonií.           Snímek je černobílá pocta obrazu, vnímaného skrze nenasytnou kameru, která jako by se nedovedla nabažit zabíraných scén. V nich se povětšinou chodí a mlčí, obraz má dostatek času zažrat se do oka diváka, ten má zase dostatek času každou z těch scén promyslet a procítit. Nedá se ovšem smlčet, že divácky se k filmu nedá přistoupit nepřipraveně a v chvatu, protože v porovnání s obvyklou vypravěčskou úsporností se jedná o zážitek založený hlavně na usebrání. Někdo by mohl říct, že je to nudné, ale není. (20.07.2011)

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)