Werckmeisterove harmónie

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (04.01.2017)

Samozřejmě, že chtěl Tarr stvořit atmosféru úmornosti zašedlého zimního městečka a bezvýchodnosti, ale to neznamená, že musel umořit diváka. Nebo možná znamená, každopádně jsem si většinu filmu hrál, když jsem tipoval zda následující situace bude taková a taková a jestli bude trvat tak dlouho jak si představuji... Po třiceti minutách jsem měl Bélu tak dokonale přečteného, že mi prognózy a další směřování příběhu vesměs vycházely, což mě rmoutilo převelice, protože jsem stále očekával nějaký zlom, zkrátka něco co by mě vytrhlo z letargie. Bylo mi šumák co se děje a na konci jsem dospěl ke stavu, kdy obrazy jen plynuly někam do neznámých sfér mého podvědomí, opouštěl jsem své pozemské tělo. Dosáhl jsem satori! A měl chuť uškrtit se na cívce s filmem... Jsem masochista, ale Satanské tango bych si v kině i tak dal líbit... (LFŠ 2008) ////////////// Po třech letech zhlédnuto podruhé. Těžko říct, zda je to již jistou obeznámeností s Tarrovým dílem nebo pohodlím domova (prostředí uherskohradišťské Reduty na zážitku nepřidalo, věřte mi) nebo prostě tím, že člověk s postupem času dospěje a na jisté věci nahlíží jinak. Každopádně, WH jsou tím filmem, kde se Tarr ukazuje jako dokonalý znalec duše společnosti a jako prorok jejího dalšího směřování. A čeho si vážím nejvíc, tak toho, že Tarr má evidentně smysl pro humor - velice sžíravý a nepříjemný, zato však nakažlivý. Važme si takových lidí, řeknou nám o nás víc, než sami tušíme. (27.07.2008)

Výrazově i kamerově hodně silný a vyjímečný film.Děj probíhá hlavně v mysli diváků a dlouhé záběry nutí diváka to silněji prožívat, ale každý to svoje, co si pod tím představuje. Bohužel po půlhodině jsem čím dál víc přemýšlel, co tím chtěl režisér říct, tak mě to od děje poněkud odpoutávalo. Asi bude potřeba druhé shlédnutí kvůli utřídění myšlenek. Film je určený rozhodně pro náročného diváka, a k tomu snad časem taky dospěju ;-) Zatím slabší čtyři hvězdičky, dokud to nepochopím. (19.12.2011)

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)

Jak to popsat, a přitom si necintat pentli? Jestli se mi Tarr mohl něčím dostat na tělo, tak to byla pomalá nálada malého města, v němž vnitřně osamělí muži tráví čas v putykách, kde se zpíjejí do němoty, aby se jednou za čas nechali omámit bezprostřední poezií obecního potrhlíka, jíž sice nemohou dost dobře rozumět a která se k nim vůbec nehodí, ale jejich vnitřní dítě dobře ví, co jim chybí. Toto hledání duše, jak by se to taky dalo nazvat, je ve filmu všudypřítomné. János Váluska (Lars Rudolph je pro roli jako stvořený), místní dobráček, který každému rád poslouží, prochází svým městem jako novozákonní prorok — nemetá po vzoru těch starozákonních po lidech výkaly a nadávky, ale svou skoro andělskou přítomností jako by zhmotňoval v okolní prázdnotě zdánlivě absentující vertikálu. Druhá rovina filmu téměř bezešvě navazuje na tu první. Bezhlesá lůza, jež nemůže nepřipomínat samozvané revolucionáře, naslouchající svému „antikristu“ příznačně pojmenovanému Princ, ničí města jedno za druhým. Snad je to boj proti vyprázdněnosti životů, spíše je to však boj prázdnoty proti životu. Opět příznačně se v následujícím kataklyzmatu hněv davu obrací proti bezbranným a bezmocným, odděleným od promrzlého spiknuvšího se světa pouze otevřenými dveřmi. Následná alegorická scéna odevzdanosti a jakéhosi očištění zástupů jako by vše zpečetila. Vše, co se nám zdá tak přirozené, může být jen na mylně určené stupnici založenou harmonií.           Snímek je černobílá pocta obrazu, vnímaného skrze nenasytnou kameru, která jako by se nedovedla nabažit zabíraných scén. V nich se povětšinou chodí a mlčí, obraz má dostatek času zažrat se do oka diváka, ten má zase dostatek času každou z těch scén promyslet a procítit. Nedá se ovšem smlčet, že divácky se k filmu nedá přistoupit nepřipraveně a v chvatu, protože v porovnání s obvyklou vypravěčskou úsporností se jedná o zážitek založený hlavně na usebrání. Někdo by mohl říct, že je to nudné, ale není. (20.07.2011)