Popieranie holokaustu

Nechápu nízké hodnocení, jde o velice chytře napsané soudní drama, kde se můžete kochat skvěle vysoustruženou strategií a argumenty při soudním líčení, které je samo o sobě velmi absurdní, jak už to v angloamerickém systému chodí - že tu existují rádobyhistorici a falzifikátoři typu Irvinga (který je idolem i mezi těmi "intelektuálnějšími" českými nácky a jeho grafomanské odpadky vycházejí i u nás, ale nebudu těm nakladatelstvím dělat reklamu), je jedna věc, ale že je třeba před soudem dokazovat, že holocaust byl a voda je mokrá, to je už trochu moc. Timothy Spall se pro tuto roli hodí ještě víc než pro Červíčka - odpornější člověk než Irving v jeho podání je snad už jen Miloš Zeman. Kromě soudu je ve filmu i moc působivá scéna návštěvy opuštěné a zmrzlé Osvětimi, kde hlavní hrdinka šlape po zbytcích plynových komor a s hrůzou si uvědomuje, co se přesně zde před 50 lety dělo (zažil jsem ten pocit při mé navštěvě také). (02.04.2017)

„Reklamu na židy zas v telke dávajú …“ No jo, no. Jerevan Times, NáhorníKarabachwood ani Arménie today nejsou právě dvakrát sledovanými masmédii a Chačaturjan brothers inc. nehraje Dostihy a sázky na nejlukrativnějších světových trzích, a tak tu zase máme další pravidelnou dávku píár kňučení vlezlého minoritního etnika, které dalo světu akorát tak Fousatého strejce, lichvu, napětí na Blízkém východě, hypoteční krizi a Bena Stajlera, jaká se jim, chudákům, děla strašlivá příkoří. Děla, nepopírám, ale stejně tak třeba Arménům, Kambodžanům, Rwanďanům, Kurdům nebo dalším 27 miliónům obětí Druhé světové, kteří ale mají tak malý vliv nebo tolik pietní slušnosti, aby si ze své genocidy neudělali permanentní trafiku a ještě po osmdesáti letech imrvére prudili svět svým ublíženeckým lkaním. Teď už američtí a velkobritští pejzaři zašli tak daleko, že se inspirovali svou Nemesis a v podstatě natočili Věčného popírače, kde neohrožená židovská hrdinka s bandou sympatických, inteligentních a mimořádně altruistických anglických sluníčkářů v zádech zatočí se zlým, slizkým a proradným Skorohitlerem, a to z kontextu vytrženými, propagandisticky se zrovna hodícími bonbonmoty z Irvingova procesu. Prostě výtečná sionistická géblsovina. Doufám, že se do toho zase opře jeden z mála kůl židů Norman Finkelstein, i když ho nesmírně tolerantní Židistán, tak oprávněně okupující palestinská území na základě právně neprůstřelného judikátu samotného Jehovy, prohlásil kvůli jeho naprosto racionálním, pravdivým a progresivním názorům za nežida, dal mu do pasu Enko a každý multikultikokot by jím měl pohrdat. A tak to má být! Moderní demokratický stát se nesmí bát zatočit s každým, kdo se staví veřejně mezi něj a jeho prosperující pohlaváry ovládající banky a média, a exemplárně si kdykoliv vytřít prdel svobodou slova. Zářným příkladem budiž ono neoddiskutovatelně relevantní, smysluplné a blahodárné zakotvení popírání v trestním zákoníku každého řádně přizdisráčského a vlezdoobřízkového státu, podle něhož by de jure měla být trestná i jakákoliv veřejně prohlášena lež, aby náhodou nešlo o protěžování nějakého etnika a diskriminaci těch ostatních!!! Takový mocenský paragraf na popírání už tu jednou byl, odsrali ho třeba Honza Hus, Džordáno Bruno a málem i Galileo. (24.03.2017)

Už jsem to asi zmínil i jinde. Moje babička tehdy na konci války mladé děvče - ošetřovala na Štiříně v rámci akce pana Přemysla Pittra ,,Zámky'' děti přeživší peklo vyhlazovacích táborů. Spojenci je nácházeli po celé okupované Evropě, hlavně v Polsku. Učila je znovu mluvit, jíst příborem, dávala jim lásku a něhu jako by byly její vlastní. Každá ošetřovatelka měla takto na starost skupinku dětí - chlaců i děvčat. Dětí těžce traumatizovaných jež přišly o vše a jež zažily nepředstavitelné nevyslovitelné věci. Dnes už jich žije jen pár. Žijí většinou v Izraeli, ale na mojí babičku nezapomněli. Jezdí za ní a za námi jako za vlastní rodinou (byť dnes mají své vnuky a dcery) ale pro ně a to už navždycky bude moje babička - maminka. Láskyplně jí tak oslovují byť jejich pravé maminky z Polska, Ukrajiny zmizely někde tam kde miliony dalších... Nezapomněli na ně, ale udělaly za tím tlustou čáru. Mojí babičkou jim začal nový život. Když jsem s nimi poprvé večeřel všiml jsem si, že každý má na předloktí vytetované číslo. Číslo, v které nacistické bestie změnili lidskou bytost, bližního svého... Dávno po válce u dobré večeře v útulném bytě s rodinou okolo mně opravdu v tu chvíli zamrazilo... Na chvilku jsem si musel představit dezorientované lidi zmožené hrozivou cestou, lidi vyháněné z dobytčáků, řev esesmanů, štěkot psů, srdceryvné ,,třídění'' a trhání rodin kdy jedna strana znamenala smrt hned a druhá pak až po vyčerpání hladem a upracováním... Pro většinu roztříděných pak už jen poslední cesta tam dolů po schodech ke ,,sprchám''... --- Nedivím se paní Lipstadové, že se s nácky nebaví. Nejsou hodni diskuse. Když je někdo magor, nebudu si s ním povídat nebo dokonce diskutovat o faktech, která jsou NEODDISKUTOVATELNÁ !!! Je dobře že nakonec Irving Lipstadovou sám zažaloval. Způsobil si tak sám svůj pád celou věc popírání holocaustu skvěle zviditelnil, nicméně považuji za šílené, že se 50 či dokonce 70 let po válce stále vedou diskuse zda holocaust byl. Kam se asi poděly ty miliony lidí? Děsím se skutečnosti, kdyby Irving vyhrál nebo až jednou nějaký jiný soudce nechá nějakého Irvinga vyhrát. Film se perfektně drží faktů a detailně popisuje celý proces. Vysvětluje rozdíly práva britského od amerického i ono nebezpečí, kdy soud se měl odehrávat v Londýně. Je tam perfektně vidět způsob boje špičkových právníků z teamu Lipstadové, kteří jak chirurgové aniž by umožnili Lipstedové do procesu vnášet osobní rovinu - vedli přesné řezy do nadutosti žalujícího, které nakonec Irvinga usvědčily z rasismu a ze záměrného pokřivování historických faktů. Tenhle film (stejně jako byl proces sám) je svým způsobem také hlasem všech těch umučených a zavraděných. Je další svící na oltáři pravdy, u kterého musíme neustále dbát aby to světlo nikdy vyhaslo. * * * * * (01.10.2017)

Film se snaží z atraktivního tématu vyždímat maximum, bohužel neúspěšně. Téma je sice zajímavé z historického hlediska, intelektuálního nebo čistě konzumního, nevydá však na víc než na dvaceti minutové čtení obsáhlejšího článku. Rozhodně to není na celovečerní film a podle toho to taky vypadá. I přes zvučná jména působí film hrozně nepřirozeně, na sílu natočen a ve výsledku není zajímavý. Dávno pryč jsou doby, kdy Mel Gibson ve Statečném Srdci, Forman v Muži na Měsíci nebo Spielberg v Schindlerově seznamu trochu tu reálnou historii překrucovali za cenu poutavějšího filmového díla. Nyní se jede na striktní přesnost a cokoliv jiného než akurátní vyjádření by bylo smeteno jako blbost, která se "tak nestala." Bohužel podle toho i vypadá film. Nudná, zdlouhavá plejáda předhazování faktů, bez zápletky nebo napětí. (05.05.2018)

Neúspěšná snaha o ždímání emocí a velmi nesympatická hlavní hrdinka, která svou zatvrzelostí a iracionalitou připomíná hlavního záporáka – to jsou dva hlavní důvody, proč na Denial navzdory slušnému obsazení raději zase rychle zapomenu. Jeden z námětů, kterému by pravděpodobně mnohem více slušelo komornější, dokumentárnější pojetí. (04.01.2017)