Atomic Blonde

Trochu mi to připomíná Krycí jméno U.N.C.L.E. s méně humoru a v 80. letech místo šedesátých. Film do značné míry táhnou Charlize Theron (Lorraine Broughton) a James McAvoy (James Percival) a příjemná je i dobové hudební hity. Nevýhodou je jistá překombinovanost špionské zápletky. Takže to nakonec vyšlo na slabší 4 hvězdy. (06.08.2017)

Dvouhvězdičkový brak s jednou pětihvězdičkovou akční scénou. Na akčně-špionážní film, který by měl být nabitý akcí a informacemi a neustále podněcovat naši zvědavost, je Atomic Blonde nezvykle utahaná. Na vině je nevyrovnaný rytmus, daný množstvím zpomalovacích scén, které děj nijak neposunují a neobohacují, v nichž postavy vedou plytké dialogy o pravdě, lži a politice, a záběrů, ve kterých Charlize Theron pózuje v hotelovém pokoji nasvíceném modrými a červenými neony (fanoušci Refnových filmů nepřijdou zkrátka). Hrdinka připomíná pěkně oblečenou figurínu či robota, který plní zadané instrukce (a ve výsledku vážně nesejde na tom, kdo je zadává) a občas zregeneruje své síly ve vaně s ledovou vodou nebo s pomocí panáka vodky (její varianta „Martini, protřepat, nemíchat“ proto zní „Stoličnaja na ledu“). OK, jde o ledově chladný stroj na zabíjení, decentněji by to sdělit nešlo? Pár náznaků její lidskosti a toho, že má vůbec nějakou individualitu, vyznívá do ztracena (vztah s Delphine, zabitý milenec, jehož fotku v úvodu spálí zřejmě jen proto, aby režisér mohl film odpálit skladbou Putting out the Fire od Bowieho). Vyprávění zpomaluje také nadbytečný rámec s výslechem v Londýně, vizuálně připomínajícím výslechovou scénu ze Základního instinktu (přehazování nohy přes nohu se ovšem nekoná), který nevytváří žádné napětí, nevzbuzuje zvědavost, nevyvolává nové otázky. Toby Jones a John Goodman jen zastupují pomaleji chápající diváky, kteří občas potřebují pauzu a shrnutí toho, co jsme doposud slyšeli. Film se nadto navzdory retrospektivnímu vyprávění v berlínských scénách nedrží hlediska Lorraine. Zcela nesmyslně jsme zpravováni také o aktivitách Percivala, takže s předstihem před ostatními postavami víme o jeho pravých záměrech a film nás již v tomto ohledu nedokáže zaskočit. Nejlepší akční scéna filmu je paradoxně ta stylisticky nejodměřenější, která se nesnaží být cool za výpomoci zpomaleného pohybu nebo osmdesátkových songů, které zabírají vždy a všude. Teprve (a pouze) během několikaminutové a několikaúrovňové rvačky (nejen) na schodišti se z filmu konečně alespoň na chvíli stává nekompromisní brutální akční nářez s přehlednou akcí, který sliboval trailer. Úrovní kaskadérských kousků, choreografie, práce kameramana nebo zapojením mizanscény (když je nejhůř, přijde vhod i elektrický vařič) jde o nadstandardní kus filmařiny. Natolik nadstandardní, že zřejmě nebudete řešit syrovější, méně stylizované pojetí akce (oproti zbytku filmu) nebo mizivý přínos dané sekvence pro vyprávění. David Leitch má tudíž skvělý materiál, pokud by někoho někdy potřeboval přesvědčit, že umí zrežírovat parádní akční scénu, ale celá ta příběhová nadstavba kolem je tak utahaná, pitomá, ledabyle poslepovaná a nevyrovnaná, že doporučuji přijít do kina až zhruba půl hodiny před koncem. 50% (31.07.2017)

V první polovině přestylizované s halabala používaným "Best of 80´s" soundtrackem, ve druhé naopak mnohdy bez hudby a až na kost syrové ve stylu Greengrassova Bourna (a v této poloze to filmu sedne o poznání lépe). Do toho si scenárista hraje hru na seriózní špionážní žánrovku a div že ne na le Carrého s jakože zašmodrchanými dvojitými identitami. Ovšem moc mu to nejde a od počátku jasné, jak se věci mají a kdo je tím tajemným, který to hraje na všechny strany. Zbytečně složitě se tu vypráví vlastně dost triviální historka. Ale aspoň to není blbá historka. To na čem to stojí je dle očekávání především vynikající choreografie ústící ve výtečnou fyzickou a kaskadéry oddřenou akci (naštěstí není nonstop, ale rozumně dávkovaná) s působivě chladnou Charlize. Nelze tomu upřít vlastní ksicht, rozhodně nejde pouze o proklamovanou "Jane Wick". Jen ten ksicht mohl být po celou stopáž buď echt přelíčený jako zpočátku či naopak zcela odlíčený jako ke konci. (10.08.2017)

Kdyby jenom zůstali u konceptu "platinová Charlize mlátí věci", tak bych nejspíš vrněla jako kočka, ale tento přeestetizovaný a hudebně přebujelý film se tvůrcům rozpadl pod rukama. Na konci se tomu velmi toporně snažili dát vyšší smysl, ale to přece nemůžou dělat, pokud nemají ten základní smysl v jádru pudla. (Roztomilý Skarsgard (a konečně i Sofinka) totálně nevyužití.) (24.01.2018)

Mám rád režiséry co mají svůj vlastní styl, ale to tady byl právě problém. Místy dokonalý špionážní retro, místy cool akční kousky, no ale co já jako divák s tím ? Jak mám vnímat hlavní hrdiny, jako nesmrtelný komiksy a nebo jako skutečný špiony ? Dialogy i dobový exteriéry i interiéry směřují k druhému, akce k prvnímu. Určitě oceňuji akční scény ať už bitky nebo auto honičky, ta se zakončením nárazu náklaďáku do osobáku luxusní, ovšem samozřejmě nejluxusnější scénka je ta, když se Charlize se Sofií ocitnou na nejmenované části nábytku, patřící většinou do ložnice a začnou se "kamarádit" v tu chvíli jsem zapoměl na cenu vstupnýho. (21.08.2017)