Zaklínač

Je naprosto nejasné, co je tématem druhé série a kam směřuje. Je v ní spousta povrchní zápletky, ale téměř žádný příběh. Ne že by první sezóna netrpěla podobnými neduhy, ale byla alespoň v rámci možností zábavná. V případě seriálového Zaklínače neváhám, jestli jde o dobrý, nebo zlý počin, jen, zda jde o zlo menší nebo větší. A jako Geralt dospívám k rozhodnutí, že na tom nezáleží, protože zlo je pořád zlo. Kdyby druhá řada Zaklínače podléhala zákonu překvapení, pro tohle dítě bych se nevrátil... //  Co se stane, když jednu z nejatmosféričtějších fantasy sérií svěříte „tvůrci obsahu“ Netflixu? Nový Zaklínač. Druhá série je na motivy prvního z románů Krev elfů, ovšem mění jej k nepoznání. Což by mi nijak nevadilo, kdyby alespoň jediná představená změna byla k lepšímu. Tvůrci se musí vypořádat s tou nesnází, že se po většinu pentalogie nachází ústřední čtveřice (Geralt, Ciri, Yen, Marigold) v nějakém stadiu separace, a proto se je snaží za každou cenu dostat na scénu společně. V sedmé epizodě jsem si uvědomil, že dobří scenáristé by zvládli postavy dostat tam, kam potřebují, ve dvou dílech. Je to, jako kdyby se někdo šest epizod snažil cesty postav vytyčit tak, aby se setkaly co nejuvěřitelněji, jen proto, aby za jejich setkání nakonec stejně mohla náhoda. Možná jde v něčem o dědictví Marvelu – neustále se dívat do budoucna, stále štelovat pozice, kvůli nutnosti postavy někam přemístit nejsme nikdy doopravdy v momentu. Bez přestání se někam spěchá, a právě proto se nic nestíhá. A já mám dojem, že už 16 epizod sleduji pouhou expozici. S výjimkou znamenité úvodní epizody je celá druhá řada zcela atmosféry. Snahy o budování světa se míjí účinkem: politická situace je naprosto nezajímavá, protože neprokreslená. Postavy nikdy nejsou představeny skrze činy, vždy někdo vysvětluje, kým kdo je a co chce. Zaklínač se chytá do časté nástrahy fantasy žánru – každá postava má jen jednu motivaci, která kompletně motivuje všechno její jednání. Nesledujeme živé osoby s bohatým vnitřním světem, jen takové panďuláky odříkávající objasňující repliky k posunu zápletky. Snahy o politiku absolutně nevycházejí – kdybych nečetl knihy, vůbec bych nechápal vztahy mezi královstvími, nediskutují se žádná konkrétní politická opatření, niajk se nepolitikaří. Geralt v knize například iniciuje kampaň za delegitimizaci Calanthé, čímž zpochybní nárok Ciri na trůn a ochrání ji před severními králi, kteří ji chtějí vidět mrtvou. Chytré, že? Mezitím v seriálu hledají v Cintře špeha, ale chlapec neustále rozmlouvající na chodbě hradu se sovou jim podezřelý není. Akce není motivována charaktery, neslouží k prohloubení znalostí o postavách, je zcela nahodilá (částečně pochopitelné, když jde o střetnutí monster v lesích, ale bohužel to platí i o konfliktech mezi lidmi). Akce by měla mít váhu, zde se děje jen proto, že na ni přišla řada, aby epizoda rychleji utekla. Je to asi podobně vzrušující jako sexuální životy lidí, kteří se dohodnou, které přesné dny v týdnu se budou sexu věnovat. Vadí mi, jak je Ciri používána jako prostředek i jejími nejbližšími (Geralt ji používá jako návnadu, Yennefer ji chce obětovat). Někdo by měl scenáristům říct, že pokud chcete zabít dítě, není dostatečným vysvětlením a ospravedlněním věta „nevěděla jsem, že pro tebe tolik znamená“. Jakkoliv je dnes populární vše popisovat jako morálně šedé, Sapkowského knihy jsou skutečnými pojednáními o etických problémech, plné morálních dilemat. V seriálu nikdo nečiní zásadní etická rozhodnutí – snad kromě Yennefer. Sapkowski je také autor, který exceluje v dialozích. Nevzpomnám si, že by v celém seriálu zazněl jediný pamětihodný dialog. (31.05.2024) (menej) (viac)