Jeho dívka Pátek

Kvízová otázka na začátek (odpověď se dozvíte na samém konci komentáře). Jakou předlohou (v názvu) se nechal scénárista H. Hawks (volně) inspirovat?...... Jak je to jednoduché že. Stačí mít (všeho)schopného scénáristu, „dej Hitlera mezi vtipy“, který je zároveň režisérem s jasnou vizí a herce, kteří jsou ochotni resp. schopni jeho představy následně přetavit v realitu a (prostřednictvím filmového plátna) je předat (k) nadšenému divákovi. A teď mi řekněte, proč podobných případů (v současné době) je jako gólů, které letos F. Torres nasázel v anglické premiere league? Chápu, je jiná doba, točí se jinak, ale v drtivých počtech případů mám neodbytný pocit, že prvotním zadáním (úkolem filmařů) od produkce je, aby každý investovaný dolar byl zatraceně vidět. Scénář resp. dialogy jsou až na druhé (odstavné?) koleji, přičemž jako by se čekalo na náhlé vnuknutí shůry.[..už to tak vypadá, že ten nahoře bude pěkný cynik. Zřejmě opráším stařičké pero (absence čárky nad e je cílená) a poznámkový blok sám].Třeba je to však úplně jinak a trpím syndromem Gila Pendera z Allenovi Midnight in Paris. Kdoví. Zpět k filmu. Pokud by se mě někdo (ne nutně major Terazky) zeptal, co si představuju pod takým pojmom situační konverzačka, rozhodně by v mém výčtu nechyběl tento snímek H. Hawkse oslavující resp. obžalovávající novinařinu. Kadence jednotlivých slov zdejších dialogů je rychlejší než kalašnikov AK47 (rovnat se s nimi může snad jen B. Wilder resp. J. Cagney a jejich One, two, three), přičemž posledních cca čtyřicet min je hotový uragán, kde ústřední duo C. Grant- R. Russell předvádí „stand up“ výstup pod názvem „kdo z koho“ a ukazuje v praxi, že novinařina není zaměstnání, ale... poslání? Možná, rozhodně však posedlost. Přestat psát rovná se přestat dýchat. P.S. co se zdejšího „souboje“ H. H. versus B. W. týče, u mě to chlapcům vychází na plichtu. Nepohrdnu ani jednou verzí. Jak tou odlehčenější (H. Hawkse), s prvotním (nikoliv jediným) cílem pobavit, tak tou cyničtější s přesahem (B. Wildera), to zejména díky postavě W. Matthau coby W. Burnse. Byť přiznávám, mluvit zde (ve světle Esa v rukávu) o cynismu, je asi jako představa T. Savalase, coby typického playboye s kučeravými havraními vlasy, „křičícího na nás, svým umělohmotným křečovitým úsměvem, z úvodní stránky magazínu, sýr“. 79% P.P.S. málem bych zapomněl. Odpověď na kvízovou otázku z úvodu je samozřejmě D. Dafoe – Robinson Cruso. Prosím nesoudit. Nikdy nevíte, co s váma udělá samota (cely). (31.05.2013)

Jeho dívka pátek je dialogovka z prostředí novin. Ač podobný druh filmů mám rád, tohle bylo místy až moc ukecané. Zejména, když se mluvilo velmi rychle a hlasitě ve více lidech najednou. Moc sympatická mi nepřišla ani hlavní dvojka. Především Gary Grant v podobě bezohledného hlavního editora mě štval. Byl to manipulátor, kterému nešlo věřit ani slovo a spousta „vtipných“ situacích byla postavena jen na tom, koho a jak zase podrazil. Líbila se mi snad jen banda starších cynických novinářů, kteří při hraní pokeru komentovali okolní dění. Za vidění to asi stojí a někomu se to líbit může, sám se na to už ale znovu nepodívám a raději zvolím například sérii s detektivem Nickem (Detektiv Nick v New Yorku, After the thin man, The thin man goes home atd.), která mi sedla mnohem více. (14.10.2020)

Konverzační komedie, kde není ani pět vteřin ticho. Všem jede huba, jako kdyby rok drželi bobříka mlčení. Cary Grant potvrzuje svůj komediání talent a společně s Rosalind Russel mi trochu připomínají Oldřicha Nového a Natašu Gollovou. Přesně typově dvojice: šarmantní svůdník versus mladá emancipovaná a inteligentní žena. Nejlépe by se hlavní postavy daly srovnat asi s filmem Roztomilý člověk. Není to komedie, u které by se člověk neustále trhal smíchy, ale rozhodně žádná nuda. (29.11.2008)

Až na to, že jim chybí páteř, jsou zdejší novináři celkem sympaťáci. Což neznamená, že by bylo lehké narazit mezi převažující mužskou částí osazenstva na někoho jiného než na podvodníky, zloděje, vrahy a ňoumy. Přítomnost jenom příležitostně vypočítavé ženské hrdinky je proto nesmírně příjemná a přejete si, aby Hildy nakonec učinila správné rozhodnutí a před stlaním postele dala přednost akčnější žurnalistice. Film v tomto ohledu nabízí pointu sice ne revoluční, ale poměrně uspokojující z pohledu obou pohlaví. Pravděpodobným záměrem tvůrců bylo odvést pozornost diváků od probíhající války, která je společně s jinými vážnými tématy zlehčována také přímo v dialozích. Scénář si na druhou stranu nedovoluje překráčet dobovou hranici vkusu a některé scény jsou pro vyvážení nevážného pojaty velmi seriózně. Hawks tohle „přepínání“ hravě zvládá a mistrovsky si přitom vypomáhá střihem. Místo hudby mu jako zvukový doplněk slouží samotná slova. Náhle utichnutí je jako zvážnění, dovede úplně pozměnit náladu. Jde-li o množství slov, His Girl Friday patří k filmům, u nichž divák neškolený v rychločtení nemá napoprvé šanci stíhat číst titulky i sledovat děj. Bonusem pro angličtináře je řada slovních vtípků zašifrovaných do již sdělením vtipných hlášek. Strhující tempo činí z His Girl Friday jasného kandidáta na nejlepší akční komedii všech dob. Přitom se odehrává v pár místnostech a záběry jsou povětšinou poměrně dlouhé. Něčeho takového si ale, unášeni proudem (vět), nemáte šanci všimnou. 90% Zajímavé komentáře: imf, mortak (07.09.2011)

Staré dobré konverzačky umí být až překvapivě akční. Film z posledního meziválečného období USA stojí a padá nejen s výkony zběsilého a skvělého Gary Granta, ale i neméně dobré a strhující, pro mě zcela neznámé Rosalindy Russellové. Výpověď o době svého vzniku, kterou film nabízí, se jakoby mimochodem dotýká i podstatných otázek života americké demokracie. Robinsonovská inspirace, lehce patrná v názvu, není prosta ani slabších míst. Ale i tak zůstává svěžím, oddychovým dílem, které nabízí nejen kvalitně zvládnuté filmařské řemeslo, ale i pohodu, klid a úsměv. Tedy věci, které zkrášlují život. Věci, kterých není nikdy dost. V žádném čase. (24.12.2010)