Jeho dívka Pátek

Kontrast mezi černou a bílou dokonale definuje přítomnost a nepřítomnost Caryho Granta. Jako uragán smete všechny v okolí... bez něj se děj zvrhne v lacinou moralitku a hořekování nad odsouzeníhodnými novináři, s ním pak mizí mantinely a zpoza rohu vykukuje báječná komedie s dialogy ostrými jako břitva. Grant tak funguje jako respirátor, jen díky němu se může Howard Hawks pořádně nadechnout a osvítit celuloid. Bez něj by byl ztracen. Škoda, že Cary tak často odbíhá mimo záběr, mohlo to být pět hvězdiček jako vyšitých, dokonce jsem mu odpustil i tu podlost, se kterou k sobě láká bývalou ženu. Jednoduše dokonalý mizera, s dokonalým sakem a bezedným talentem pro záchranu sebejistých dam i chatrných zápletek. (26.10.2007)

Hawks přenésl na plátno klasickou konverzačku, která dokázala skloubit americkou ódu na demokracii s vtipně cynickými postavami, které se v neskutečné rychlém tempu podvádí (v originále "double-crossing" ). Piráti z Karibiku jim nesahají ani po kolena. A tak Grant dokáže dostat stupidního nápadníka jeho bývalé ženy několikrát do vězení, jeho matku nařídí vynést z press-roomu, aby se svou bývalou (a budoucí) ženou MIMOCHODEM zachránil nevinně odsouzeného a usvědčil starostu z úplatku. Vždyť pod tím cynickým výrazem se skrývá pravý Američan! Některé vtipy se drží v obměnách dodnes (Přísahám na hrob své matky! - Ale tvoje matka je pořád naživu!), ale vždy mě dostává závěr - žádný vášnivý polibek, žádný desetiminutový sentimentální patetický projev o amerických hodnotách - je prostě jasné, že mít líbánky u Niagarských vodopádů byl jen hloupý nápad. (09.10.2008)

Je to příjemně svižná komedie. I když mému vkusu je bližší Wilderova pozdější adaptace. Hlavní a velmi účinnou zbraní této komedie jsou slova. Vrhaná do vichru emocí, života, ambicí a tužeb. Příliv slov, který se převalí přes každý vlnolam. Střely slov, které provrtávají stěny odporu. Hurikán slov, který rozmetává zdánlivý poklid a cíle všem navzdory. Slova jedny rozděluje, ty druhé spojuje. A všechny zúčastněné propojuje v bizarní honbě za senzací, za úspěchem, za uznáním i za osobním štěstím. Tomu všemu vládne všehoschopný a ctižádostivý šéfredaktor Walter Burns (zajímavý Cary Grant), který jde nevybíravě za každým ze svých cílů. A jeho bývalá manželka Hildy Johnson (příjemná Rosalind Russell), cynická, vzpouzející se a neméně ctižádostivá. Z dalších rolí: Hildin usedlý snoubenec Bruce Baldwin (Ralph Bellamy), nepříliš schopný šerif Peter B. "Pinky" Hartwell (Gene Lockhart), bezcharakterní starosta (Clarence Kolb), zlodějíček a Burnsův vykonavatel přání Louis 'Diamond Louie 'Palutso (Abner Biberman), Burnsův nenahraditelný spolupracovník a editor Duffy (Frank Orth), zmatkující bývalý účetní bez práce Earl Williams (John Qualen), Earlova zastánkyně s anticky tragickým osudem Mollie Malloy (Helen Mack), Bruceova hysterická matka (Alma Kruger), prosťáček a neúnavný doručovatel guvernérského rozkazu Joe Pettibone (Billy Gilbert) a svědomitý soudní posuzovatel a lékař Egelhoffer (Edwin Maxwell). Výsledkem je svižná, veselá i lehce cynická podívaná, kde nechybí akce, vtipný nadhled, romantická zápletka i šťastně očekávaný konec. (23.02.2016)

Nemůžu si pomoci s tím, že tato komedie byla spíše psána na tělo dvojici Matthau - Lemmon, kteří ústřední dvojku ztvárnili v remaku Billyho Wildera. Ti dva mi sem sedí víc možná i proto, že mě v tomto díle mnohem více zajímá zápletka okolo tiskovin než vztahové rozbroje mezi bývalými manžely (to je pochopitelně ve Wilderově filmu pozměněno, jelikož Walter s Jackem by asi v takové pozici nemohli být, aniž by se jednalo o částečnou dobovou provokaci). Cary Grant a Rosalind Russell ale i přes mé nepatrné skřípání zubů vytvořili vynikající oponenty, natolik dobré, že jsem se po dobu stopáže vlastně nerozhodl, kdo mi je sympatičtější. Opticky sice vyniká něžnější část souboru, ale to je dle mě dáno i tím, že Grant zde není natolik prostorově výrazný jako v jiných svých filmech - particiálně to považuji i za kámen úrazu, jelikož je i přesto vtipnější, byť nezastírám, že tahle role je trochu odlišnější, než jsem od Caryho zvyklý (šéfovská pozice mi k němu nejde dohromady, k výše zmíněnému Walterovi Matthau už ano). Nejvíce si lámu hlavu nad závěrem filmu, jelikož úplně mění pohled na sledování předchozích 88 minut - je pravda, že třeba u Philadelphia Story byl podobný, ale tam jednalo o očekávaný zvrat, jen trochu jinak vygradovaný. Tyto mírné nesrovnalosti ale výrazně nedegradují celek jako takový a bude mě jistě zajímat, jak tato příjemná komedie z novinářského prostředí obstojí již se zmíněným remakem. (05.08.2010)

Pohoršují mne přímočaré lži bez užití fantazie, ale často s velkou chutí intrikuji, takže šéfredaktor Walter Burns mi po celou dobu dělal velkou radost svým podlým chováním. Rovněž jsem nadšen z toho, že cucání faktů z palce na levé na noze bude patrně stejně staré jako žurnalistika sama. A to nepřehlédnutelné jiskření mezi bývalými manželi ve mně zase vyvolávalo fantazie, že tato dvojice pravděpodobně vyrážela ráno na plac ze stejného karavanu. (09.06.2012)