Paterson

O tom, jak je ten každodenní, trochu stereotypní život krásný, když se na něj díváme správnými brýlemi. Skrze poezii, kreativní neustále se měnící nápady nebo sledování střípků příběhů zpoza baru... O tom, že většina životních situací se děje často jen pro pobavení nás a světa a je to tak fajn. A že žárliví psi jsou peklo. (30.01.2017)

Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít. (17.05.2016)

Carlos William Carlos: „No ideas but in things.“ Trochu mě překvapuje, že tu nikdo nezmiňuje americké civilní básníky, jako jsou William Carlos Williams (skutečnému městu Paterson věnoval stejnojmennou rozsáhlou báseň, z které je i výše uvedený citát, který ve filmu zazní z úst rappera v prádelně), Wallace Stevens nebo Frank O’Hara, protože film je v podstatě poctou jejich dílu. A jejich knihy jsou ve filmu několikrát zcela úmyslně v záběru. Autorem básní použitých ve filmu je básník Ron Padgett, čtyři básně jsou starší - Love Poem, Poem (I’m in the house), Glow, Pumpkin - a další tři - Another One, The Run, The Line - napsal přímo pro film. Autorem básně Water Falls je sám Jarmusch. Paterson je o poezii každodenního života a kráse všedního dne. Sedm dní v týdnu, každý je stejný, každý je jiný, každý je krásný. Co je neobyčnějšího, než žít obyčejný život, dělat obyčejnou práci a psát při tom obyčejné básně? Patersonových básní podle mě na konci vůbec není škoda, protože to byly básně psané na vodu a sám básník to věděl. Básně není ani tak podstatné číst, jako je důležité je psát! Dokud budeme psát básně, budeme žít. Jak říká v jednom rozhovoru sám Jarmusch: „I love poets because I never met a poet that was doing it for money.“ (03.08.2016)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Vskutku příjemný artový film, který však na jedno zhlédnutí stačí. Filmoví nadšenci kultovních trháků si na takovém snímku možná tolik nesmlsnou, ale já jsem si vcelku užil pomalé tempo pomalého filmu bez jakýchkoli velkých zvratů, napínavých momentů či vyhrocených scén. Postava Patersona (ztvárněná příjemně Adamem Driverem) žijící ve stejnojmenném městě je jakýmsi symbolem právě tohoto místa, celého města. Města, které skrývá příjemné okamžiky a příjemné lidi, avšak zároveň s sebou nese i ne tolik šťastné chvíle, ze kterých se nedá čerpat jakýsi dobrý pocit. Paterson jakožto řidič autobusu, jenž píše poezii tak jen přihlíží a naslouchá svému okolí, stejně jako město. Lidé ho často přehlížejí, ale jsou si ho vědomi. Dostává se mu tak občas smůly, podpory, příjemných chvil, ale také často samoty, kterou využívá k dalšímu tvořením poezie, tedy dalšímu vytváření příběhu tohoto tichého města. Příběh, který neurazí, neohromí, ale potěší. (21.02.2020)