Zjazvená tvár

Scarface Briana De Palmu z roku 1983 sa v mojej topke drží už veľmi dlhú dobu a silno pochybujem, že ho z nej niekedy v budúcnosti vyhodím. To samo o sebe hovorí o mojom vzťahu k filmu a dôvodu, prečo som sa k zhliadnutiu pôvodnej verzie odhodlal. Ako som očakával, nenastalo žiadne sklamanie, ba práve noapak, dostalo sa mi výborného a neuveriteľne autentického zážitku a dobovej atmosféry mafiánskeho sveta. Snímok môžem jednoznačne doporučiť milovníkom gangsteriek a prehlásiť, že v tomto prípade sa jedná o absolútne zrelé vínko, ktorému vek na kvalite rozhodne neuberá. Navyše Paul Muni alias Tony Camonte svoju rolu zahral vskutku bravúrne! Je to pašák. (15.05.2012)

Tak tohle je absolutní nářez! Téměř 80 let stará gangsterka, která je právem označována za praotce všech dnes již klasických titulů jako Kmotr, Neúplatní či remak s Al Pacinem. Opravdu jsem si od Scarface sliboval hodně, ale takhle syrovou, drsnou a uvěřitelnou podívanou jsem opravdu nečekal. Navíc na rok 1932 snímek hodně předběhl dobu už jen počátečním odkazem varujícím před rozrůstajícím se organizovaným zločinem či výbornými automobilovými honičkami. Paul Muni je skvělý a na nekompromisního bosse Tonyho se hodil na výbornou. Za jedinou podstatnější chybu považuji strašně krátkou stopáž. Přeci jenom na vzestup a pád gangstera je 90 minut opravdu velmi málo. Ovšem od toho, abych dal pět hvězdiček, mě to absolutně neodradilo....... (17.09.2008)

„Gang wars begins“. Časy se mění, přičemž štěstí přeje připraveným a zejména potom těm největším žralokům schopným utrhnout si co největší sousto(a). Přičemž (nejvíce hladových žraloků) slídí kolem „ostrůvku v moři“ jménem „North Side“ a jedním z těch největších je (byl) Tony Camonte alias Gabe Rooney popř. Joe Black (resp. „Scarface?“). Tento originál z roku 1932 musel (a také se tak stalo) ve své době vzbudit velkou vlnu pozdvižení a nevole, neboť si nebral žádné servítky před tehdejší situací v politicko-veřejném životě (zlatá éra organizovaného zločinu) a neochotou státního aparátu s tím cokoliv dělat. Záměrně se vyhnu srovnávání s remakem (z roku 1983) B. De Palmy (s Al Pacinem a M. Pfeiffer v hlavních rolích). Bude muset (po)stačit, když napíšu, že mám rád obě verze. Lecos však napoví, když napíšu, že originální verzi miluju! :o) De Palma se (je to ostatně patrné z každého druhého záběru a sám dotyčný se tím ani nijak netajil) v originálu notně shlédl a nechal se jím (více než jen) inspirovat. S dovětkem, že tento snímek H. Hawkse a R. Rossona (podle scénáře B. Hechta) má oproti svým bratříčkům (resp. synům, vnukům) jednu nespornou (nedostižitelnou) výhodu a to sice fakt, že se odehrává přímo v té době a s tím spojenou vysokou míru autenticity. A musím konstatovat jedno: přes fakt, že jsem velkým obdivovatelem a příznivcem Ala, Paul Muni (coby Tony Camonte) mu nezůstává nic dlužen (ba právě naopak) a stejně je tomu v případě „ve velkém práškující“ M. Pfeiffer, (pro kterou mám víc než slabost). V "minisouboji“ to u mě (překvapivě) byť, škoda, že nedostává více prostoru, vyhrává Karen Morley (coby Poppy). Jedinou výtku, kterou jsem ochoten akceptovat, je (mnohými zde již zmiňovaná) příliš krátká stopáž a s tím spojené velké skoky v čase, kdy se divák může cítit částečně ochuzen, neboť (přiznejme si upřímně), toto téma by si zasloužilo mnohem více prostoru a stopáž cca o 45min delší. Na druhou stranu, to co tvůrci natočili a divákovi předložili, je bez jakýchkoliv výtek, vyznačující se navíc velkou dávkou syrovosti autenticity, přímočarosti, to vše navíc bez zbytečných keců jdoucí přímo „na věc“ („Postavte se ke zdi! A kde je pointa?“...MILUJU tyhle momenty! Navíc ani o humorné vsuvky není nouze, zejména se jedná o všechny ty se „smažkou, asistentem panem Camonteho“. Budu se opakovat, ALE.....na tehdejší dobu to muselo být čisté zjevení. „The world is yours“. P.s. Stejně jako v případě Al Caponeho, tak i v mém: „I love this film“! (09.11.2011)

Na rozdíl od mnohých jiných jsem novější verzi s Pacinem neviděl, takže nemůžu zatím srovnávat (už teď ale vím, že si De Palmův počin někdy musím dát). Zpočátku jsem měl s hlavním (anti)hrdinou problém, svým neustálým šklebením působil jako karikatura (naivně jsem čekal „profil“ drsňáka) a vůbec mi ten nucený humor neseděl (pousmál jsem se snad jen nad schováním zbraní u holiče a naopak mě strašně iritoval neschopný poskok, hlavně telefonováním). Postupně se mi ale podařilo na Tonyho zvyknout a dokonce mu i čím dál víc fandit (vadil mi pak jenom jeho „přístup“ k sestře). Příběh jako takový mě vcelku bavil, ale ač budu znít jako věčně nespokojený divák, kratší délka filmu paradoxně uškodila (scéna s „časovým“ Tommy Gunem sice nebyl špatný nápad, ale 2-hodinová stopáž by snímku slušela více, občasná zkratkovitost je bohužel cítit). Technická stránka ušla (třeba taková jízda autem…na jednu stranu nechtěně úsměvná zadní projekce a na druhou naopak parádní automobilová honička). Konec byl samozřejmě předem jasný, ale ani trochu se mi nelíbil (tvůrci měli potřebu udělat v závěru z Tonyho sraba a ještě k tomu prosícího, což byl od nich vyloženě hnus). Tento docela dost nevyrovnaný snímek tak hodnotím pouze lepším průměrem, rozhodlo u mě to otravně moralistní vyznění (nejvíc citelné právě ke konci), které pohřbilo původně dobře myšlenou výzvu vládě. (12.04.2015)

Upřímně řečeno, ony ty „žánrotvorné“ předkodexové gangsterky jsou ale strašně na jedno brdo – ve všech se opakuje stejná dějová kostra i jednotlivé peripetie, všechny jsou jistě svým způsobem autentické díky tomu, že vyprávějí tehdejšími prostředky o tehdejší žhavé současnosti, všechny přímočaře sázejí na diváckou atraktivitu zlobivých hochů, všechny to stejně průhledně vydávají za tepání zlořádů (tu vysvětlujícími titulky, tam nějakou tou neorganicky vlepenou scénou s rozhořčenými občany) – když jste viděli jednu, viděli jste všechny. Nicméně kdybych si měl teď zpětně tu jednu vybrat, byla by to nejspíš právě Hawksova Zjizvená tvář, která už je stylově vykrystalizovaná, velice slušně odsýpá, Paul Muni v hlavní roli strká živelností a šířkou hereckého rejstříku do kapsy Cagneye i Robinsony a působivost závěrečných scén v obleženém domě, kde se Hawks vrací k expresivitě němého filmu (míněno jen v dobrém – na vytřeštěné oči Ann Dvorakové hned tak nezapomenu), je zcela nadžánrová (alternativní konec se soudem a popravou je nejen pokrytecký, ale navíc tuhle působivost nepěkně rozmělňuje). (16.02.2019)