Môj sused Totoro

Jak to říkají ti Japonci? Kawaiiiii :-) Takový pěkný filmík, veseloučký, mioučký, něžňoučký s ukázkou lidového náboženství a pevnými, neotřesitelnými vztahy mezi rodinnými příslušníky a i se sousedy (ať už se jmenují Totoro či nikoliv). Začátek byl pro mě těžko zkousnutelný, neb jsem měla docela chuť na nějakou akci, tady se dočkáme tak leda běhání, přesto výsledný dojem byl velmi pozitivní, za což jsem ráda. Nejkrásnější byl stejně kočkobus, toho bych chtěla domů! (14.06.2009)

Minimalistický příběh téměř o ničem. Ovšem s nádhernou animací, a tak nabitý emocemi a magickou atmosférou, že jsem mu propadl během několika minut, to okouzlení ze mě nespadlo až do závěrečných titulků, a mé podvědomí spokojeně přede ještě teď, o dva dny později. Scéna z autobusové zastávky je geniální a kočkobus, taky neměl chybu. Pozvolna plynoucí, bez dramatických konstrukcí, neuvěřitelně roztomilé, pozitivní, magické, přitom ani na okamžik lacině kýčovité nebo vlezlé. Zkrátka jeden z těch filmů, který dělá svět krásnější a nutí vás do úsměvu při každé vzpomínce. Mistr Mijazaki to zase dokázal. (26.02.2014)

Člověk je tvor společenský, takže vždy má nějaké sousedy. Jak se s nimi vyrovnat, když jsou úplně z jiného těsta? Tatínek má hodně práce, maminka je v nemocnici a tak dítě zůstává samo. Kdo by neznal velké množství rodičů, co pro své potěšení posílají děti na svět, sami jsou přitom mentálně dětmi, ale dítě je na světě a nezbývá mu než se něčím zabavit. Každý nemá to štěstí, aby kolem něho bydleli strašidla a dokázal s nimi navázat pěkný vztah. TOTORA to dokázala, ale MATHILDA je mi bližší! Protože ji napsal DAHL, protože lépe psal než tenhle chlapík, co to napsal. Animace málo vkusná, jsou lepší. (21.08.2010)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Ku komentáru belldandy (vrátane PS) nemám takmer čo dodať. Hádam len jedno: tento film je aj o pohľade na výchovu. Zatiaľ čo častá všeobecná reakcia rodiča v prípade detských fantázií je prísne zvolanie: "Čo si to zase vymýšľaš!", prípadne rozkaz: "Nevymýšľaj si!" alebo okázalá ignorácia či výsmech, v Totorovi otec v reakcii na dcérine líčenie stretnutia s podivnou postavou z detskej mytológie oznámi, že mala veľké šťastie a stretla pravdepodobne ducha lesa. Následne obe dcéry vezme so sebou a ide sa pokloniť stromu a bytostiam v ňom a okolo neho žijúcim. (27.02.2013)