Stud

On ten soudruh Pánek byl v podstatě dobrý člověk! A přece se mi z něj chvílemi zvedal žaludek. Ale nejen z něj. Z celé té maloměstské totalitou zblblé společnosti, ve které je člověk, jenž poukáže na zločin kovaného straníka, nařknut z práskačství a všemi odsouzen k osamocenému boji s větrnými mlýny. Život v komunismu v celé své "kráse" servíruje Ladislav Helge ve svém posledním dotočeném filmu. Po něm už točit nesměl. Narozdíl od většiny "soudruhů" občanů z jeho povedeného filmu totiž nebyl zbabělý a ustrašený. (21.02.2009)

Dlouho jsem zvažoval, jestli se na to mám vůbec dívat. Film o komunistickém funkcionáři - těžko si představit více odtažitý námět. Ale musím říci, že mě to docela zaujalo. Ovšem časem se to začalo nějak točit v kruhu. Soudruh Pánek celou dobu jen zjišťoval, jak je mimo, jak žil celou dobu v nějakém klamu a jak na to nestačí. Takže celkové vyznění nakonec nebylo tak silné. Ale je to dobrý film, zapadá do série filmů a knih, které v té době "nastavovaly zrcadlo", stojí za zhlédnutí. Ale asi stačí jednou. 70% (22.02.2009)

Ladislav Helge odvedl skvělou práci se slovenskými herci. Pántik je prakticky Pláteník z Okresu na severu.  On má charakter (a taky připosranost, jako každý komouš). Bojí se strany, že ho sundá a za to může Kvasil! Ta zrůda , špatný soudruh a prcačkář! Ve straně! "Za toho kus žvance ti mám být vděčná?" řve Ida Rapaičová a začne ze sebe trhat podprsenku. Ona je dcera, nikoliv milenka. A zase Helgeho nešťastný Mikulov, lidi ho tam nenáviděj a ví proč! Je to drama, které moji přátelé v USA těžko pochopí. (21.09.2023)

První muž okresu a jeho nenadálá ztráta sebejistoty o vlastní nenahraditelnosti. Vždyť on přece vždycky chtěl pro lidi to nejlepší, tak proč se najednou nemůže podívat do očí ani sám sobě? Psychologický film stojí na výborném výkonu Júlia Pántika a chytřejším scénáři, než by člověk u takovéhle látky čekal. (22.02.2009)

Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ. (02.04.2014)