Réžia:
Hans SteinbichlerScenár:
Fred BreinersdorferKamera:
Bella HalbenHudba:
Sebastian PilleHrajú:
Lea van Acken, Martina Gedeck, Ulrich Noethen, Stella Kunkat, Margarita Broich, André Jung, Leonard Carow, Arthur Klemt, Gerti Drassl, Stefan Merki (viac)Obsahy(1)
Filmová adaptácia Denníka Anny Frankovej, židovského dievčaťa na prahu dospievania, ktoré sa stalo obeťou holokaustu v koncentračnom tábore Bergen-Belsen vo veku 15 rokov. Pochádzala z nemeckej židovskej rodiny, ktorá sa po nástupe nacistov k moci rozhodla hľadať útočisko v Amsterdame. Keď ich nacizmus dostihol aj tam, pred deportáciou sa ukryli v tajných priestoroch domu uprostred Amsterdamu, kde sa k nim čoskoro pridala i ďalšia rodina. Anna vo svojom denníku, ktorý pre ňu predstavoval najbližšieho priateľa a prinášal nádej, popisovala každodenný život v úkryte, kde strávila viac ako 2 roky... Ani nepredstaviteľná krutosť a hrôzy vojny nedokázali zničiť mladú túžbu žiť, spoznávať svet vo všetkých jeho krásach, prvýkrát sa zamilovať, alebo si hľadať vlastnú pravdu... (RTVS)
(viac)Recenzie (23)
Lea van Acken v hlavní roli výborná. Ocenila jsem, že se filmaři zbytečně nevyžívali v mizérii Anniny rodiny, ale zaměřili se hodně na její duševní a tělesný vývoj. Skvěle obsazená byla i její sestra Margot. Během závěrečných titulků v sále šustilo mnoho kapesníků. ()
Po obsahové stránce mne nic jiného než "válka je kurva nenapadá". Po té technické a formální se jedná o další vyvedený Německý kousek, ve kterém se naši západní sousedé směle vyrovnávají se svojí minulosti. Až do závěrečných patnácti minut, jde jen u umně natočenou revoltu jedné ambiciozní, sebevědomé dívky, která se však díky oné zasrané době odehrává na 80 metrech čtverečních. Adolescent, měnící se v ženu musí všechny radosti i strasti dospívání vměstnat pouze do několika místnosti a sdílet s lidmi, které by v normálním životě nikdy nepotkala. A ta závěrečná patnáctiminutovka vás spolehlivě rozseká. ()
Přijde mi, že 2.SV "proběhla" proto, aby mohli Němci v následných letech točit dokumenty a filmy o tom, co jejich předci napáchali. Nejeden dokumentární film o 2.SV je financován Německem a sami natáčejí válečné filmy, kde je současná generace proti zvěrstvům předešlých generací. V reálném životě se se mnou ani jeden Němec o Válce bavit nechtěl. Stydí se. Jeden můj známý z Berlína odvrátil kdysi na Vyšehradě tvář od výstavy fotek věnované panu Wintonovi.... Co se týče tohoto filmu, nebyla tragédie explicitní. Klaustrofobický pocit byl však stejně trýznivý, stejně jako pocit zmaru. Navíc když víte, jak to (bohužel) dopadne... A lidstvo se stejně nepoučí. Je to marný, svět se v pr@el obrací. ()