Holky z porcelánu

Juraj Herz je jedním z mála „normalizovaných“ režisérů tzv. české nové vlny, kteří si ani v šedesátých ani v sedmdesátých letech neusnadňovali práci: v nové vlně nesklouzl k netvůrčímu žonglování s odkoukanými, konvencionalizovanými postupy a tvořil si vlastní styl, a ani po Srpnu se nevydal cestou nelidskosti, nelidskosti, která je druhým (a vlastním) jménem normalizace, nejen té kinematografické. Nebýt vesměs strašlivých písní, ztvárněných značně neimaginativními klipy, které milou komedii o krásných nohách a touhách skladnic prokládají, mohl vzniknout opravdu nadprůměrný film. Pouští se totiž odvážně po strmých a nebezpečných trasách vzpomenutých nohou do tepajícího ticha ženských snů a vykládá je s josefovskou volností tak pravdivě a otevřeně, že všechny totality pukají... Svůj podíl na tom má Andrej Barla, jehož zrakem se asi všeobecně pohrdalo a mnoho toho nenasnímal; přesto můžeme věřit, že svět viděl svýma očima (jak napovídá jeho /!/ Romance pro křídlovku). A poslední výhrada: jakkoliv se sám sklad ve většině záběrů proměňuje v nevšední jeviště, film to, co se děje mimo něj, mimo tu neobyčejnost, skrytou za zaplombovanými vraty, snižuje na pouhou realitu. Kolikrát jsem ten film viděl, i v mladších letech, a snad vždy jsem si říkal, jak by tento „sen“ (a co je víc?) produkoval Jiří Suchý. Semaforská imaginace by ono dominující bílo nechala explodovat s takovou parádou, že by na další normalizování nevybylo sil… (30.12.2017)

Normalizované a (pro jistotu ještě jednou) lobotomizované Sedmikrásky. Jako film věnovaný vztahům a snům žen z jednoho pracoviště a tedy film s potenciálem zaujmout ženské publikum, vykreslují Holky z porcelánu své hrdinky neskutečně ploše a urážlivě. Každou z ženských postav by šlo hladce zaškatulkovat do jedné z těchto skupin: nezkušené štěně, svůdnice, přísná máma, třeštidlo. Všechny vykazují i ve scénách bez muzikálové stylizace znaky nervové lability, kterou lze v jistých momentech snadno zaměnit za idiotii. Namísto smíchu reagují maniakálním chechotem, žádnou situaci neberou příliš dlouho vážně (ať v práci, nebo mimo ní, legrace nikdy nekončí) a hlavně (v čem především se liší od Sedmikrásek) nedělají nic proti pravidlům, jimž se sice vysmívají, ale jinak jsou s nimi celkem smířené. Trable za zdánlivě emancipované hrdinky opakovaně hasí muži, k nimž se sbíhá devadesát procent děje a skrze které jsou ženy charakterizovány. Nic nezachraňuje ani režie tak unylá a texty písní tak prostoduché, až bych věřil, že Herz i Hapka rezignovali na jakoukoli invenci a hlavně chtěli mít tuhle barrandovskou zakázku rychle z krku. Ne, že by to prachbídnou úroveň díla omlouvalo. 45% Zajímavé komentáře: sportovec, sud (07.09.2012)

Normalizační blbost natočená tak, aby se líbila divákovi. Už to herecké složení je normalizačně lživé. Copak vy jste někdy viděli, aby takový holky dělaly ve skladu? A ještě k tomu ve věku od 16, přibližně do 20 let? Ty sedí ve škole a myslí si, že budou managerkami, sekretářkami a když přece na to nemají, tak vezmou práci v nějakém obchodě s oblečením. Ale ve skladu, to opravdu ne. Ale je to tak točené, aby se bylo na co koukat a s tím je spjatý celý tento příběh. Ovšem i ten mi přijde dost ujetý. Copak takový holky pláčou nad tím, že je nikdo nechce nebo že ji opustil chlap kvůli dítěti? Spíš obráceně pláčí nad tím, že nestačí odhánět chlapy. Ale možná před 50 lety to trošku pravda byla. Kromě toho se mi nepozdával i ten sklad. Talíře uložené v rezavých gütterech, které nejsou ani zabalené a ničím označené. Tohle opravdu s praxí nemá vůbec nic společného. Co by na to řekla hygiena a agenda skladu? A stejně i to, že jedna z dívek má v pracovní době mimino na směně? Holky z porcelánu jsou prostě nereálnou normalizační kravinou, na kterou se ovšem dobře dívá. [8705. hodnocení, 178. komentář, 58%] (09.12.2020)

IMHO je to jedna z nejméně povedených komedií 70. let, která patří do téhož šuplíku jako Já to tedy beru, šéfe nebo Co je doma, to se počítá, event. Parta hic. Za celý film jsem se snad jen jednou pousmál, jinak mi to celé přišlo k uzoufání trapné a zbytečné. Za vypíchnutí stojí výkon Dagmar H-V, který je ještě horší, než je u ní zvykem. V 70. letech bylo zkrátka v rámci normalizace potřeba nějak lidi otupit a zabavit, a tak se točily komedie o 106. Že to nebyly zrovna skvosty, bylo v tom objemu už celkem jedno. (13.09.2007)

Námět je skoro dadaistický - revize ve skladu porcelánu, příběh je o ničem, ale herecké výkony a režie povyšují tuhle povinnou socialistickou blbost na roztomilý šperk. Tenhle film dělají maličkosti: "to" Hartl, písnička Svatební cesta kolem světa, roztomiloučká Kořínková, svobodná matka s očima, ve kterých by se utopily armády, Veškrnová a její gazela. Mimochodem - Herz prý tenhle námět, dlouho ležící na Barrandově, dostal za trest, za dekadentní Morgianu. Nic jiného mu nedovolili natočit. (29.10.2011)