Odrazy

Schematismus, popisnost a dořečenost takřka socialisticko realistické intenzity (což je vzhledem k tématu filmu obzvlášť pikantní). Hlavou mi vrtá jediná otázka: Byla dcera hlavního hrdiny i ve skutečnosti robot? Ale vážně: Chybí tomu jakákoliv metafora, nadhled, rafinovanost - ba co hůř: autorský rukopis. Na jednu stranu je jistě obdivuhodné, že někdo dokáže na sklonku života natočit takový film. Na druhou stranu je to tak superslabý odvar toho, co Wajda točil ještě v 80. letech (nemluvě o vrcholech v letech 50. až 70.), že se člověk prostě neubrání smutku. (11.04.2017)

Film frustrující dvojím způsobem. Jednak záměrně tou vtahující bezútěšností a nemožností se postavit režimu, jednak ale nezáměrně schematičností a odhadnutelností, s jakou to dělá, nebo možná i musí dělat. Každý záběr, každý motiv, vše je tak dokonale na svém místě, že se skoro Wajdovi člověk diví, že měl něco tak samozřejmého potřebu točit. Zvlášť když totéž stejně dobře už řeklo tolik jiných filmů. Jde ale určitě o pozitivní posun oproti Walesovi a rozhodl jsem se hodnocení zaokrouhlit nahoru. Možná i pro to, že Polákům závidím samozřejmost, s jakou dokážou to, na co se v Česku s vypětím všech sil zmůžeme jednou za X let. 3 a 1/2 (20.05.2017)

Boguslaw Linda je Pan Herec a doufám, že za tuto roli bude sklízet ceny široko daleko. Film je to skvělý, hodně temný a depresivní, čiší z něj bezvýchodnost a boj s větrnými mlýny. Talentovaný malíř a oblíbený profesor je systémem vláčen do totálního vyčerpání a smrti. SPOILER !!! Následkem zranění z První světové války neměl jednu ruku, nohu a neviděl na jedno oko. Vyučoval teorii umění a vidění světa, které se neshodovalo s novým socialistickým realismem, proto bylo mnoho jeho malířských a architektonických děl režimem zničeno. Poslední film Andrzeje Wajdy je podle skutečných událostí. (20.05.2017)

Polská kinematografie je v poslední době o ligu, možná o dvě, lepší než česká. Zvlášť jejich schopnost vyrovnávat se se zásadními událostmi jejich historie je obdivuhodná. Ať je řeč o pogromech (Ozvěny), masakrech ve Volyni (Volyn) nebo o stalinismu tady. To nejsou žádný laskavý Pelíšky. Wajdovi se to moc povedlo. Snad to mohlo být trochu dynamičtější, ale jinak jsem spokojený. (10.11.2022)

Myslím, že je škoda, že „Mžitky“, tak jak jsou (spravedlivě!) radikální ve své obžalobě, nejsou stejně tak radikální i ve svým stylu; přitom, kde jinde než tady? Modernista Wladyslaw Strzeminski (a v druhém plánu moderní umění) si zaslouží víc než ryze akademický film, přičemž adjektivem „akademický“ myslím prvořadě na ten typ filmu, který kdyby byl natočen v ČR, tak by sbíral České lvy, myslím na ten druh snímku, v němž je všechno (od evokace historie přes inscenování prostoru po vyprávění příběhu) přesně tam, kde to má být (protože to bylo už tisíckrát odzkoušeno), filmařina jako svého druhu údržba, jízda ve vyjetých kolejích, harmonie jako nuda; jinými slovy při projekci si zanadávám na rudý zrůdy, ale k ničemu dalšímu mě film neprovokuje, nic dalšího ve mně nerozehrává, za týden ho už nebudu znát. Ale asi jsem rád, že jsem to viděl (je dobré znát individuální příběhy v té krvavé komunistické statistice) a jakožto Wajdova rozlučka s kinematografií to je důstojné. Jen se k tomu asi nikdy nevrátím a že bych měl nutkání to hned doporučovat někam dál (z toho titulu, že tu ukazuje o komunismu něco, co jsem ještě nevěděl), to se tedy říct nedá. 70 % [dafilms] (01.06.2023)