Spalovač mrtvol

Jeden z vrcholů československé filmové tvorby, který se stal kultovním nejen u nás, ale po celém světě. To co zde předvádí Rudolf Hrušínský je absolutní vrchol herectví. Výborné ztvárnění toho co dokáže nátlak udělat s člověk. Juraj Herz se už svým třetím filmem nesmazatelným písmem zapsal do dějin kinematografie. Nevím kdy naposledy jsem viděl film, při kterém mě tak mrazilo v zádech. (09.12.2007)

RETRO Jsme krásná a požehnaná rodina, a já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo.…. R.Hrušínský je romantik a obdivuje krásu. J.Herz je režisér a podsouvá nám krásu filmového umění. Jako by točil vznešený pohřeb či nějakou pěknou kremaci… Hlas R.Hrušínského, hudba či obraz tvoří dokonalý filmový zážitek, při němž si snad ani neuvědomíte, zda jsou horší řeči o krematoriu či nástup fašismu. CO SI TAKHLE ZAHRÁT NA KLAVÍR MAHLEROVYPísně o mrtvých dětech? A následný přerod v čestného a zdravého člověka, jehož dokonalé monology o velkých společných pecích, mi připomněli herecký koncert J.Nicholsona v Osvícení jen dotvářejí fanaticky morbidní postavu, která nemá v naší kinematografii obdoby. Drahé děti, pohřbu žehem se vůbec nebojte! ,,TATÍNKU!? (27.12.2008)

Co dodat? Tenhle film je velký! Velký díky Rudolfovi Hrušínskému, velký díky předloze Ladislava Fukse, kterou dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem Herz přetavit do stejně sugestivní obrazové podoby. Celková stylizace a velmi uhlazené, pravidelné tempo vyprávění přesně zrcadlí nitro Romana Kopfrkingla, kde se všechno odvíjí v soustředných kruzích, kde se stále opakují tytéž věty a tytéž myšlenky a kde se postupně objevuje chorobná posedlost. Nejprve smrtí, pak i vlastní výjímečností. Nitro člověka, jehož celý svět je postaven na hře, na popírání skutečnosti a jejím přetváření v cosi bizarně pokorného, milého a uhlazeného, smrt (je-li provedena žehem) nevyjímaje. Hrušínský coby poloprázdná nádoba, postupně zaplňovaná jedem ideologie a přesvědčením o vlastní vyvolenosti je nelidsky přesvědčivý. Stejně tak celý Herzův film... Nejsugestivnější portrét šílenství člověka i doby, který znám. (26.01.2004)

Jeden z vrcholů československé kinematografie. Strhující filmová adaptace stejnojmenné novely Ladislava Fukse, knihy s až hororově laděnou fascinací fanatismem Zla úkladně usilujícím o životy svých nejbližších...v přenesené rovině pak studie fanatismu Třetí říše... Bravurní a v mnoha ohledech v našich zeměpisných šířkách revoluční vizuální stránka, ta černobílá kamera pana Miloty, který používá i velmi speciální objektiv s extra malým ohniskem, tzv. rybí oko (pro který prý neváhal jet speciálně až do Paříže), který dává scénám silně expresívní vyznění, sugestivní hudba Zdeňka Lišky, nestora české filmové hudby, jež má v sobě panoptikální rozměr a chvílemi i cosi z grotesky (podtrhující grotesknost scén), a v neposlední řadě i famózní herecké mistrovství Rudolfa Hrušínského...obludného ve své upjatosti...herecký koncert přerodu v monstrum. Tempo, přesný střih vypichující cykličnost textu... Skvěle budovaná mizanscéna využívající lokace pardubického krematoria, jedné z nejvýznamnějších staveb art deco na našem území...odosobněný chrám smrti upomínající k nacistickým vyhlazovacím koncentračním táborům... Herzův Spalovač mrtvol, morbidně laděná proměna spořádaného maloměšťáka v bezskrupulozního pomahače totality, proměna malého , slušného" člověka v oportunisticky bezpáteřního karieristu. Film vystihující nejen konec 30. a první polovinu 40. let, ale i počátek 50. let u nás, jakož i normalizaci a mající platný přesah i do současnosti... (16.11.2006)

Mluvit o zločinech totalitních režimů - někdy i vysloveně tlachat - je jedno a rozumět jim, neřkuli je pochopit, je druhé. Absolutní deformace charakteru, které nejlépe postihuje černobílé náboženské vyjadřování, jsou výchozím rámcem. Tak jako je absurdní představa ďábla jako syntézy síry a kozla - koneckonců jde o padlého anděla - , tak je i nemožné pochopit, jak lidé-vrazi mohli být současně zbožnými křesťany, zanícenými idealisty a rutinními úředníky. Podoba hrůzného zločinu, "smrštěna" do takřka čecháčkovského rozměru, ještě nabývá na své síle. Hrušínský, který tu určitě podává ne ojediněle, ale jeden z více vrcholů svého mimořádného hereckého umění, si později, na konci života, tuto úlohu zopakoval z druhé strany (jeho stejně mimořádný Hácha). Atmosféra krematoria evokuje osvětimské soutovární smrti, v němž je lidství degradováno na jednu z mnoha užitečných národohospodářských surovin. Mrazí-li v zádech současníka po zhlédnutí necelý dvou hodin tohoto skutečného hororu, pochopí snad snáze, proč rezistence všech okupovaných evropských národů reagovaly na tento "nový pořádek" tak, jak reagovaly. Jeden z nejlepších filmů skvělé československé školy šedesátých let by mohl - a měl - toto pochopení přibližovat i potomkům těch, kdo v této hrůze heydrichiád a výhrůžek i křivení charakterů a páteří byli nuceni ztrácet nejlepší léta svého života. (20.10.2007)