Straka v hrsti

Když všichni ti hastroši vtrhli na moji obrazovku, nejen že mi asi pusa zůstala otevřená, ale snad jsem zapomněl i dýchat... Viděl jsem už lecos, ale tohle byl opravdu úlet, který nějakým záhadným způsobem vznikl ne na konci šedesátek, ale v roce 1983. Herz byl vždycky trochu jinej, tohe je ale cosi zcela mimo všechno :-). Po chvilce se člověk lehce zorientuje a začne sledovat počínání Suchařípy, Rösnera (s místy vtipnými výstupy).. Přesto mi to celé nesedlo. Bylo to takové sice jakoby hippies, ale v šíleném osmdesátkovém podání. A osmdesátky já nemám rád.. Netvrdím, že to někdy ještě nedám, ale zatím to ne mne bylo nezkousnutelné. Každopádně smekám, že tohle někdo protlačil za vlády Husáka do filmové podoby!!! Dva lektvary. * * (04.10.2015)

"Poslyšte příběh velmi krásný" zpívá (nebo spíše ječí) Jana Kratochvílová na začátku o příběhu, nebo tedy filmu končícím mimo jiné hromadnou střelbou na nevinné vojáky!! Měl jsem v podstatě stejné pocity jako zde popsal uživatel Big Bear... Když se na zapadlém smetišti za doprovodu Pražského výběru začali objevovat šílenci, co vypadali jako parodie na hippies v středověkých kostýmech nebo začli tam do kruhu jezdit motorky a uprostřed se vystavovali lidé coby sochy se zaječími nebo jeleními hlavami, nestačil jsem zírat, co to vzniklo a do jaké úrovně bizáru režisér Juraj Herz (autor takových skvostů jako Spalovač mrtvol nebo Petrolejové lampy) v 80. letech postoupil. Tohle je snad největší filmový úlet, co jsem v československé kinematografii viděl! Možno trochu s nadsázkou označit za takové malé skloubení "Den sedmý, osmá noc" a Vorlova "Kouře". Bohužel, tady absolutně bez myšlenky... alespoň já jsem nic rozumného v tomhle šílenství nepozoroval. Odvaha natočit tohle uprostřed komunismu se cení, ale jako celek osobně neshledávám žádný velký přínos, žádné kladné pocity... je mi líto. Jednu hvězdičku dávám za občas povedenou hudbu, jinak u mě je to velmi těsně na hranici odpadu; 20% (30.05.2018)

Antonín Přidal adaptoval středověkou hru Mastičkář, včetně ústřední postavy Rubína (pouťová divadelnost ve výrazu ve filmu zůstala) i s jejím masopustním pojetím, s aktualizací přenesenou do zdánlivého bezčasí (ale s výraznými historickými konotacemi 20. století - nacističtí rytíři), dost typickou pro přelom 70. a 80. let. Hudba M. Kocába je tradičně pro něj eklektická (takový Miloš Štědroň by si s úpravami historické hudby a hudbou současnou poradil osobitěji), ale ve výsledku ne zas tak špatná, jako by byla od téhož autora dnes. Název Straka v hrsti byl z komerčních důvodů použit podle nahrávky Pražského výběru, kterou Kocáb do filmu také jako svou hudbu zařadil? (17.08.2011)

Uffff!! Totální underground!! Tak tady se Juraj Herz teda pěkně rozjel. Spousta symbolismu, který je všechen těžko k pobrání, různé alegorie, scény jak pod vlivem LSD, bizarní prostředí a postavy, doba, která je těžko specifikovatelná. V každém druhém záběru nahé ženské. Neskutečný hudební podklad Pražského výběru dodává absolutní originalitu. Členové skupinu ve filmu také figurují. Soudruzi, kteří film posuzovali, při některých scénách museli vřít jako rozpálená trouba a pokud se prokousali až ke konci filmu, museli určitě omdlévat. Ten konec je úplná rána mezi rohy! Je vidět, že všichni herci si filmování naprosto užívali a dlouhé záběry bez střihu působí vyloženě divadelním feelingem. Straka v hrsti je odvázaným experimentem, který se Herzovi možná až příliš vymkl z rukou. Anebo naopak? Chtěl Herz soudruhy vyloženě totálně podráždit a vyhecovat? Vypadá to, že ano. Tak jako tak, tenhle film se musí hodnotit buď odpadem nebo plným počtem. Já volím druhou variantu, poněvadž v českých zemích nikdy nic aspoň trochu podobného nevzniklo a pochybuji, že někdy ještě vznikne, a také za obrovskou odvahu Juraje Herze se komoušům postavit a nepodlézt, nenechat se zastrašit jejich vyhrůžkami a film přesto natočit a dokončit, i když už věděl, že stejně skončí v trezoru a jeho další tvůrčí práce může být nadobro zakázána. Klobouk dolů před takovým tvůrcem a osobností, jakou mistr Juraj Herz každopádně byl. (03.07.2018)

Po shlédnutí filmu místními potentáty byl prý Juraj Herz odporoučen na psychiatrické vyšetření. V první půli jsem se obávala, že tam skončím též. Ošívání, hlavy třeštění z toho neustálého lomozu, křiku, zvuků příšerných, špíny a otrhanců. Sáhla jsem i na čelo své v obavě horečky, jak jsem se z trýznivosti této zpotila. Úmysly zaječí na síle rostly a v křesle držela jsem se jen silou vůle. Náhle jakoby se cosi zlomilo a mozek začal opět fungovat a pozornost utkvěla na perle, o kterou konec konců přece šlo především. Vyskočil mi úryvek z Bible o drahocené perle, kvůli které člověk prodá vše, co má, aby ji získal. * Našla by se i postava prosťáčka, blázna, který má téměř vždy jakousi zásadní úlohu a jehož většinou všichni využívají a opovrhují jím. Pak přichází falešný mastičkář nepochopiv ničeho o cestě hledání Světla a zůstává tak ve tmě. Zlo převtěleno do motorkářů potetovaných, číhajících na své oběti jako hyeny nenasytné. Potulní herci nastavující zrcadlo. Vše a všichni vířící kolkolem jako na tržišti (spíše smetišti) světa. * Identifikovat herce známé nezdařilo se hnedle. Krásně - či spíše odporně zakukleni. Však osobitě zabarvený hlas (zakázané) Jany Kratochvílové a Jiřího Schelingera poznatelný byl hnedle. Alespoň něco. Tehdy zapovězený Pražský výběr byl nepřeslechnutelný svým vystoupením, inspirovaným pochody nacistickými. Proto tak odpuzující hudba a vlastně všecko. Straka získavší na závěr perlu, této se vzdává pro záchranu svého bližního. Vskutku skutek lásky. Vykročila do Světla... ***** Toť štěky, jež vyždímati jsem ze sebe ráčila k počinu tomuto. Více ze sebe nevytřesu. Poněkud pokulhávám za Jurajem Herzem. Však osvětlení přinésti mohl by podrobný rozbor fundovaný v mém Deníčku, chcete-li. (15.12.2014)