Aguirre, hněv Boží

„Když to teď vzdáme, přijdou jiní... a ti uspějí! Z nás budou ztroskotanci.“ Už v prvním Herzogově dobrodružně laděném filmu z exotického prostředí nechybí režisérovo oblíbené téma člověka jdoucího za svým cílem až s překročením hranice šílenství. Příběhu o hledání bájného pokladu v divočině vévodí postava Klause Kinského se silně záporným charakterem a krutě nelidským chováním, což je výrazný rozdíl oproti Kinského postavám ve Fitzcarraldovi i Zelené kobře, v nichž jsem i přes rysy šílenství vnímal „jen“ mírně rozporuplné hrdiny, s nimiž se lze mnohem snadněji ztotožnit. To ale rozhodně není ten důvod, proč mě zmíněné pozdější snímky od Herzoga zasáhly víc, ten vidím v celkové stylizaci. Již tady se sice od počátku objevují v režii Herzoga dechberoucí pasáže s putováním dobrodruhů v džungli či plavbou podél řeky, obrovskou sílu má vyvrcholení na lodi s opicemi. Jenže tyto pasáže a slušně rozehraný děj jsou prokládany scénami, u nichž jsem měl pocit, že spíše než artový film sleduji jakési pohádkové kostýmní divadlo přenesené do džungle a herecké výkony ve vedlejších rolích mi někdy (např. během četby pergamenu) připadaly až vyloženě ochotnické. Nebo scéna s lidskou hlavou, která mluví ještě pár vteřin po setnutí, mi přišla spíše jako z parodie. Popravdě jsem byl z té maškarní výpravy (včetně modře oblečeného koně nebo dvou krásek v úhledných společenských šatech uprostřed džungle) a některých teatrálně stylizovaných postav dost rozpačitý a kazilo mi to zážitek, který byl tak pro mě silný jen ve vybraných částech. Závěr byl však, včetně završení myšlenkové hloubky, dokonalý... [70%] (17.11.2022)

Shlédnuto na Semináři archivního filmu 2011. Dlouho jsem odkládal shlédnutí tohoto filmu a když se naskytla příležitost vidět ho na velkém plátně, neváhal jsem. Zapomeňte na dobro a zlo, tady je jen zlo a ještě větší zlo. Největší zlo reprezentuje herecký génius s tváří démona - Klaus Kinski. Na jeho výkonu je postavený celý film. Když k tomu přičteme výbornou kameru a hudbu, máme před sebou úžasný klenot, jehož jedinou negativní stránkou je, že byl natočen v televizním formátu 4:3, což filmu bohužel ubližuje. Žel finanční možnosti tvůrců byly velmi omezené, škoda. (07.05.2011)

Takýto film sa vidí len pár krát za život, ide o neskutočné majstrovské dielo, aj keď na druhú stranu je jasné, že nejde o film pre väčšinového diváka. Chronológia šialenstva v naturálnej a surovej podobe, ktorého hnacím motorom je chtíč a rôzne ďalšie nepekné ľudské vlastnosti – to je hlavnou pointou tohto diela. Zároveň sa však pred očami diváka odohráva aj nekompromisný stret civilizácie a prírody, pričom hĺbka myšlienok a emotívna stránka má moc zraziť diváka na zem a paralyzovať, nezostáva tak nič iné len v nemom úžase otvoriť ústa. Máme tu výnimočné filmové umenie, dokonalý filmový art. Je obdivuhodné, že scenár k filmu bol zbúchaný na kolene za pár dní. Darmo, tie najlepšie diela vznikajú v strese a pod tlakom. Samozrejme, nič z toho by nebolo možné keby tu nehral Kinski, ktorého expresívne vyjadrenie šialenosti tu dosiahlo absolútny vrchol, každým svojim mimickým svalom a vyšpúlenými očami čoby šialenec tu predvádza najlepší mužský herecký výkon všetkých čias! Postupná, pozvolná zmena osobnosti jeho postavy, esencia krutosti s charizmou strhnúť davy k veľkým činom už samo o sebe poskytuje obrovský emotívny a hypnotizujúci rozmer. Už od úvodného tichého zostupu výpravy dole do údolia hmlou je jasné, že sa bude jednať o výnimočný, nezvyčajný filmový zážitok, plný tichých a dlhých scén medzi jednotlivými dialógmi, zachytených priam až dokumentárnym spôsobom, ktorý tak výraznou mierou uľahčuje nasať úžasnú, naturálnu atmosféru snímku. Atmosféra diváka teda dostane už od začiatku a zvyšuje sa s každým ohybom rieky smerom k nesplneným a utopickým snom. Posledná scéna s opicami (vraj Kinského aj pokúsali) ma už totálne pocitovo vyčerpala. Zároveň však hĺbka myšlienok spolu s otvorenejším koncom núti diváka nad filmom poriadne popremýšľať. Na záver mi nedá nespomenúť aj istú podobnosť k neskorším Malickovým filmom, hlavne k jeho Novému svetu. Je celkom možné, že Malick u Herzoga našiel inšpiráciu, aspoň mne to tak pripadá. Samozrejme nie vo všetkom a v podstatne jemnejšej, vyčančanejšej podobe, ktorá narozdiel od Herzoga kladie menší dôraz na naturálnosť a celkovú živočíšnosť - nepovažujem to za chybu, ale niekto rád makové a niekto zas orechové. Ja som za surovosť a naturálnosť. Nech je ako chce, v každom prípade aj keď sa Kinski s Herzogom nemali moc v láske, spolu vytvorili jeden z najúžasnejších herecko-režisérskych tandemov svetovej kinematografie, a ja už teraz viem, že aj ich ďalšie spoločné filmy budú stáť za pozretie. Vidím to na desať hviezd. (19.10.2015)

Nebýt Kinského, půjde nejspíš o nepříliš vybočující dílo, které diváka zaujme snad jen pěknou úvodní scénou za zvuků krásné hudby a pomyšlením na poměrně nebezpečné podmínky, za jakých to muselo být natáčeno - ovšem Klaus Kinski je zde naprosto neskutečný! Žádná rozmáchlá gesta, žádné hysterické výlevy - a přesto je divák přikován k plátnu jeho naprosto zdrcujícím charismatem a všeříkajícími pohledy, které dokonale zobrazují postupné vzdalování se od reality v Aguirreho šíleném mozku. Jestli nějaký film stojí a padá s představitelem hlavní role, pak je to právě tento. (16.10.2007)

Tohle je jeden z mála případů kdy souhlasím téměř se vším co bylo napsáno v komentářích kolem mě. Herzogovy filmy jsou strašně silné aniž by se v ních nutně muselo dít něco velkolepého. Klaus Kinsky je jedním slovem úchvatný. To šílenství co dokáže uhrát jedním pohledem snad překonává jen Jack Nicholson v Osvícení. Budu jen trochu oponovat Limovi. Všechny scény z filmu mají svůj smysl a nejsou ani trochu absurdní a zbytečné. Jak jinak už chcete ukázat absolutní vyčerpání, odevzdanost a šílenství než v oné scéně s černochem a šípem? (26.06.2006)