Noc v opeře

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

Surrealisticky zmatená podívaná s tisícem vtipů, z nichž některé jsou dokonalé a některé úplně mimo. Film dost brzdí hudební čísla (s čestnou výjimkou Chicovy hry na klavír) a i těch geniálních scének tam bylo o něco méně než v Kachní polévce (přecpaná kajuta to ale skoro vynhrazuje). Skvělý humor, ale mohl být vyrovnanější. (24.01.2010)

‎"nemůžu to přečíst, je to moc blízko...možná kdybych měl delší ruce...asi nemáte někde po kapsách paviána co ?"........................občas se to trošku míjí, sem tam něco zestárlo, ale řada věcí dodnes funguje...místy ten humor působí hodně moderně...je to dost skečovité, ale na druhou stranu ty samostatné skeče jsou stokrát zábavnější než celá ta nablblá sentimentální historka o lásce a operním snění...co mě na tom iritovalo, byly samoúčelné a dlouhé hudební výstupy...řada z nich si vyloženě koledovala o nějaký zlom nebo absurdní vyústění...nejlepší je to v závěru, kde už je divák naladěný na ulítlou notu a navíc to drží pohromadě dík jednotě místa a času...trošku mi to připomnělo finále třetí Bláznivé střely :)...koneckonců on ten humor má sem tam obdobnou bázi...dialogové nonsensové parodie a kumulativní nadsázka ( nabírání jídla na lodi, patálie v přeplněné minikajutě)... (06.12.2011)

Film jako celek je již dnes sice trochu vyčpělý, o ty muzikálové vložky bych se obešel, ale co - je to základní kámen amerického humoru. Vtipy přesně na hranici potrhlosti a inteligentní abstrakce. Nemůžu si pomoct, ale v Grouchových hláškách slyším seky Woodyho Allena, který se ostatně nejednou přiznal k nábožnému obdivu k břím Marxům. (02.06.2011)

Těšil jsem se, protože Kobylkáře jsem si docela užíval a ti měli být podle některých komentářů odvarem právě z Noci v opeře, ale buď s léty ztrácím poslední zbytky smyslu pro humor, nebo vůbec nejsem na takový způsob legrace stavěný – mám tu smůlu, že potřebuju, aby mě fór zastihl nepřipraveného. Když vím, že se může stát naprosto cokoli, resp. že se vždycky stane to nejšílenější, že do přeplněné kabiny budou přicházet další a další lidi, že Groucho někoho chytrácky setře každou větou atd. atp., místo hysterického smíchu se u mě dostavuje lhostejná apatie. V Kobylkářích mi řada věcí přišla vytříbenější a dotaženější – provázání skečů s dějem, načasování gagů, promíchávání slovního, fyzického a situačního humoru, ba i obligátní Chicovo číslo s klavírem a Harpovo s harfou. — Nepopírám, že párkrát jsem se přece jen zasmál, ale celkově ve mně zůstal vysloveně otrávený pocit a i když přičtu obdiv k množství nápadů a sympatie k anarchii, ve výsledku jsem s Nocí v opeře tak někde na **1/2. (26.02.2019)