Noc v opeře

Nečekaně náročná komedie - to je ale jenom dobře a po úvodní čtvrthodince si už člověk neumí představit jiný průběh než to, co je mu zde podáváno stále v koncentrovanějších dávkách. Možná bych poněkud více vyzdvihnul neuvěřitelně vytříbený a inteligentní slovní humor, ale i ten situační (a tak chytře s tím slovním kombinovaný) - přeplněná lodní kabina - nemá chybu. (18.07.2005)

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

"Nebylo by lepší vměstnat kajutu do kufru?" V polovině filmu jsem byl tak dobře naladěn, že jsem chtěl dát čtyři hvězdičky, jelikož to dobré, co bylo na Kachní polévce, se přeneslo i do úvodu. Nicméně okolo čtyřicáté minuty přichází úmorná čtvrthodinová hudební vložka, která později předává štafetu slabší druhé polovině filmu, kde se paradoxně nachází nejlepší scénka z celých 87 minut - stěhování postelí a jiného nábytku, kterou si osobně zapisuji na již tak početný seznam nezapomenutelných momentů v historii komiky. V tomto časovém období ale se také vrací mnou nepříliš oblíbené němé hříčky v podání Harpo Marxe, který mi ani zde nepřišel dvakrát zábavný, je mi líto. Ještě bych se vrátil ke zdejší hudbě - je sice zajímavé vidět, kde se patrně inspirovali tvůrci Simpsonových se svými občasnými písněmi, jenomže zatímco v tomto pokročilém stádiu vývoje moderního amerického humoru mají vsuvky nějaký smysl, zde by šly v pohodě vystřihnout, aniž by celek nějak utrpěl. Přesto jsou zde aspoň nějaká pozitiva, která drží příběh nad vodou prakticky až do konce - dle mého názoru se zlepšil Chico Marx, který je staršímu bratrovi vyrovnaným partnerem. Co se samotného Groucha týče, čím dál více je mi sympatická jeho ukecanost a je tak jedním z mála komiků, na kterého sedí sportovní metafora "he shoots, he scores". Myslím, že sami uznáte, že zde vypsané dvě hlášky od něj nestačí. Bohužel, abych jeho um mohl někdy plnohodnotně ocenit, potřeboval bych vidět nějaké jeho sólo, jelikož ho sourozenci s rytmikálními pasážemi poměrně brzdí. Verdikt tedy opět podobný - oceňuji průkopnické hledisko, které ale nezakryje hluchá místa. Přesto Kobylkářům, respektive Kokosovým ořechům šanci dám. "Apartmán 58, prosím pomalejší rychlostí než třicítkou." (09.06.2010)

Noc v opeře je jedním z nejsyntetičtějších děl bratří Marxových. Neomezuje se na jediné prostředí, jehož životní styl a stereotypy s ním spojované perzifluje, ale gejzírem gagů a vtípků zasahuje celý soudobý svět. Důslednost, s jakou tito sourozenci rozkládají zdivadelněnou moderní společnost, sociální necitlivost i vyprázdněnou řeč, je obdivuhodná právě tak jako všechna jejich hudební čísla včetně souboje v orchestřišti, který bezděčně předznamenává nástup nové hudby. (25.02.2024)

Těšil jsem se, protože Kobylkáře jsem si docela užíval a ti měli být podle některých komentářů odvarem právě z Noci v opeře, ale buď s léty ztrácím poslední zbytky smyslu pro humor, nebo vůbec nejsem na takový způsob legrace stavěný – mám tu smůlu, že potřebuju, aby mě fór zastihl nepřipraveného. Když vím, že se může stát naprosto cokoli, resp. že se vždycky stane to nejšílenější, že do přeplněné kabiny budou přicházet další a další lidi, že Groucho někoho chytrácky setře každou větou atd. atp., místo hysterického smíchu se u mě dostavuje lhostejná apatie. V Kobylkářích mi řada věcí přišla vytříbenější a dotaženější – provázání skečů s dějem, načasování gagů, promíchávání slovního, fyzického a situačního humoru, ba i obligátní Chicovo číslo s klavírem a Harpovo s harfou. — Nepopírám, že párkrát jsem se přece jen zasmál, ale celkově ve mně zůstal vysloveně otrávený pocit a i když přičtu obdiv k množství nápadů a sympatie k anarchii, ve výsledku jsem s Nocí v opeře tak někde na **1/2. (26.02.2019)