Rojkovia

A já pořád nevím, jestli to, že herci jsou krásní, má filmu přidávat hvězdičky. Snílci mě na poprvé neoslovili, při druhém sledování se mě zase tak nějak vnitřně dotkli, na potřetí jsem si říkala, že pojetí přiliš spoléhá na mladické kouzlo představitelů... No nevím, nevím. Pro mě tak nějak rozporuplný film, což ho činí neskonale zajímavějším než jiné nerozporuplné snímky, že ano. (01.07.2010)

Todle je bohužel ten druh umění, kterej tak úplně nechápu. Relativně nepropracované postavy na plátně debatují stále o tom samém, snaží se rozvíjet jakési vztahy, které ale (navzdory solidním výkonům herců) zůstávají nepochopeny, nerozpracovány a nedotaženy. Erotické scény (navzdory přítomnosti neuvěřitelně sexy Evy Green) postrádají veškeré dusno a příběh jenom zdržují a notabene i zabíjejí, byť to byl paradoxně asi největší tahák celého filmu. A když máme film, jehož postavy nám nejsou sympatické, jehož děj neexistu a ještě postrádá skutečný konec, a jehož, na první pohled jediná, zajímavá složka se dokonale míjí účinkem, co nám zbyde? Pár zajímavých odkazů na staré filmy, příjemná atmosféra 60. let, krásné skladby, oku lahodící pohled na do detailu vyvedené iinteriéry a několik zajímavých režisérských nápadů a vtípků (mě se líbilo přehození medvídků na Lisině posteli). . Jenže na víc, jak čístý průměr to nestačí. 50% (29.10.2006)

Mistr Bertolucci se musel na starý kolena fakt zbláznit. Co to mělo být? A proč? Metafora, tak lišácky zamaskovaná, že jsem ji neodhalila? Protože, kromě z filmů a nudy zblblé trojice, která vede akademické hovory o ničem, jsem z toho nic nevykutala. Sestra podstupuje deflorační rituál v kuchyni na podlaze, zatímco bratr si o dva kroky dál smaží znuděně vajíčka - a to má být jako umění? Fakt nechápu, co tim chtěl básník říci. "Ať žije revoluce", 2* jen z úcty k předešlé mistrově práci. (19.05.2005)

Film, který staví na pocitech, francouzské nespoutanosti, snaze šokovat. Dvojčata, jejichž vzájemný vztah je, zdá se, o trochu víc než jen sourozenecká láska. Nesmělý americký student, který s dvojčaty sdílí lásku k filmu a studuje v Paříži. Rodiče, odjíždějící na venkov a nechávající dětem volný celý dům... A orgie můžou začít... Snílci jsou ale citlivější, než se zpočátku nebo po přečtení libovolného obsahu děje můžou zdát. Nahotou a sexem režisér nešetřil, film nemá v podstatě žádný pořádný děj, ale přesto je na něm něco, co ho žene dopředu a co ho dělá zajímavým. Mně osobně se nejvíc líbily pasáže, kdy byl děj prostříháván se starými filmy (dvojčata totiž hrají hru "poznej, z jakého filmu je to, co teď předvádím"), uvolněná atmosféra a úžasná kamera. (11.05.2007)

Snílci nejsou o příběhu, ale o výrazných postavách a jejich vzájemných vztazích, přičemž režisér je dovádí do natolik extrémních poloh, že je těžké k nim zaujímat pozitivní postoj a sympatizovat s nimi. Ačkoli je trio hrdinů poměrně slušně herecky zastřešeno, nejsou jejich postavy natolik dobře napsané (ačkoli jde o adaptaci literární předlohy), aby utáhly celý film. Otevřené sexuální scény film akorát zdržují, nejsou nijak zajímavé a v důsledku zavání obyčejnou samoúčelností, konstruktem a snahou šokovat. Mnohem zajímavější jsou Snílci ve chvílích, kdy otevřeně vyznávají lásku kinematografii. Bertolucciho odkazy jsou do detailu propracované, často prostříhávané s citovanými originály, nenápadně doplňované hudbou z dobových francouzských filmů a ve výsledku fascinující. Filmové umění je pojítkem celého snímku, díky němu se postavy sešly a je také impulzem k mnoha jejich činům. Ozývají se hlasy doby... krizový rok 1968, válka ve Vietnamu, snaha o revoltu, Mao C-Tung. Ale stejně jako Paříž samotná jsou všechny zatlačeny do pozadí coby zajímavá kulisa a zůstávají ve skutečnosti zjednodušeny a nevyužity. Bertolucciho Snílkům se nedá kvalitativně vytknout nic, protože jedna dokonaleji natočená scéna střídá druhou a úhly kamery, kompozice záběru, barevná stylizace, všechno je jako vystřižené z učebnice na filmové škole. Bohužel jeho snímek je, přes neustálé řeči o citech, lásce a velkých myšlenkách, ve výsledku chladný a odtažitý, což v kombinaci s pomalým tempem nakonec ústí v prachobyčejnou vznešenou nudu s několika velmi zajímavými scénami a filmovými postupy. Jen pevně doufám, že Bertolucciho nechytá stařecká fascinace sexem a životem mladých, ale dočkáme se od něj zase nějakého mistrovského kousku, kde využije své schopnosti i bez laciných kontroverzních berliček. (15.11.2005)