Potomkovia ľudí

V podstatě katastrofický film, pojatý ale naprosto jinak, než co si kdokoliv pod tímto žánrem představí. Žádní hrdinové předem předurčeni zemřít, žádné televizní reportáže, žádné vysvětlování... Film nás vrhne do neuvěřitelně realisticky zobrazeného světa blízké budoucnosti, která ale není nijak přehnaně futuristická (mají v kancelářích lepší monitory, to je asi tak vše), prostě vypadá jako náš svět po pár letech anarchie. Ruiny, smog, posprejované zdi, vzpoury, žádné viditelné digitální efekty. Dokonalá forma postavená na příběhu, který v podstatě nemá prolog a konec je víc než otevřený, ale nedělá z diváků blbce, poměrně zdatně se vyhýbá spoustě klišé a z postav nedělá nadlidi. 90% (31.01.2007)

Ze všech filmových premiér roku 2006 ve mě Potomci lidí zanechali největší dojem a protože jsem v jejich případě neváhal jít do kina, byl jsem odměněn zážitkem na velkém plátně. Je to film, který je famózním způsobem natočený, jde o majstrštyk Alfonse Cuaróna, kde je z každého záběru cítit rukopis mimořádně nadaného filmaře. S Potomky lidí mám nicméně jeden problém. Je to natočené skvěle, jenže jde o to, co je natočeno. Literární předloha P.D. Jamesové je pouhým průměrem scifistického žánru a v mé knihovně se najdou stovky románů a povídek, které by si tak precizní zfilmování zasloužily mnohem víc. Základní motiv, tedy skutečnost, že se přestaly rodit děti, je ve své podstatě nesmyslná, a lze jej vnímat pouze jako podobenství. Jenže s božím trestem ve sci-fi snímku mám trošku problém. Navíc ten svět paní spisovatelky není dvakrát funkční. Proč by se měla planeta propadnout do chaosu a pouze Velká Británie přežívat jako ostrůvek stability. Ve chvílích krize obvykle nastupují staré osvědčené diktatury, je jedno jakého ražení, a ve světě, kde převládají starší lidé, převládá i touha po stabilitě. Přesto všechno mají Potomci lidí spolehlivých 90 % celkového dojmu. Spojují tři základní předpoklady pro vznik dobrého filmu - originální příběh, silné téma a osobité zpracování. Prakticky každá scéna je zachycena s pozoruhodnou invencí a přesvědčivostí. Nejsilnější dojem si odnáší divák ze zachycení bitevních scén z masakrovaného utečeneckého tábora. Cuarón má mimořádnou schopnost vyprávět dramatický příběh a nepotřebuje k tomu zběsilý klipovitý střih nebo roztřesenou kameru jako notoričtí béčkaři. Zároveň kýčovitě nedojímá a nebo nechce jenom lacině bavit. Je to po režijní stránce alarmující a mimořádně emotivní snímek. Už dneska patří do zlatého fondu děl sci-fi. (24.01.2008)

Na tento film je sebevětší množství slov množství nedostačujícím. Mimořádně talentovaný mexický režisér Alfonso Cuarón pojal tuto depresivní vizi budoucnosti podobně vyhraněně realistickým způsobem jako Paul Greengrass Let číslo 93. Navzdory ubíjející ponurosti a naprosté neúctě k životu, jsou Potomci lidí filmem o naději. Cuarón své filozoficko-náboženské sci-fi drama pojal coby divokou akční jízdu, kdy hlavní hrdinové neustále před něčím prchají, bojují o holý život, na dlouhé dialogy není čas. Osudy budoucích (dost možná) zachránců světa vám však díky skvělým hereckým výkonům nejsou ukradené. Je sympatické, že Cuarón nepodléhá obvyklým hollywoodským zákonitostem o rozsáhlosti a významnosti té které role, dokonce se nebojí odpravit před polovinou filmu jednu z největších hvězd filmu. Rozhodně nelze psát o Potomcích lidí a nezmínit jejich obrazové ztvárnění. Celková ušmudlanost světa budoucnosti teprve ve spojení s kamerou Emmanuela Lubezkiho nabývá těch správně děsivých proporcí. Mezi ty vůbec nejlepší scény nejen filmu, ale celého roku 2006, bych se nebál zařadit zhruba osmiminutové „vyhýbání se kulkám“. Všude neskutečný chaos, tanky, výbuchy, zdi se bortí, Theo (hlavní hrdina) skáče za zbytky obranného opevnění, kamera s ním, za chvíli je potřísněna krví náhodné oběti a takhle to pokračuje ještě dalších pět minut, se stále zakrvavenou kamerou – neuvěřitelné, neuvěřitelné! Absolutně nechápu, jak to Cuarón dokázal zrežírovat, buď je génius, nebo věděl, jaké trikové machry si vybrat. Ve filmu je slušné množství triků, na nichž je nejlepší to, že si jich ani nevšimnete (k velké nelibosti studia, které chtělo, aby peníze do filmu vražené byly vidět). Potomky lidí není třeba vnímat doslovně, ale třeba jako symbolické podobenství, jako biblickou alegorii o ztrátě a znovunalezení nevinnosti, každopádně to je film emocionálně mimořádně silný, oslovující diváky z řad mas i z řad mnohem kritičtějších cinefilů. Je podobně přelomový jako Let číslo 93, s tím zásadním rozdílem, že má podstatně blíž k hranému filmu než k filmu dokumentárnímu. Nebýt několika vypravěčských zaškobrtnutí (první polovina jako by se děla v opakujících se cyklech) a několika scén, jejichž potenciál nebyl dostatečně rozvinut (například Jasperova „nostalgická“), nejspíš bych ihned upravil své pořadí v žebříčku „the best of 2006“. 95% (04.01.2007)

„Zakaždým, keď majú naši politici problémy, vybuchne bomba.“ ___ Tak ako aj mnoho iných sci-fi filmov i Children of Men verí, že aktivita jednotlivcov, ba dokonca aktivizmus je protiliekom na neovládateľný nadnárodný kapitalizmus, ktorý kvôli zisku zdevastoval životné prostredie a otrávil množstvo ľudí. Narozdiel od mnoho iných ale odmieta šablónovité riešenie. Žiadna ideálna absolútna odpoveď neexistuje, zmysel nemá číry odovzdaný nihilizmus a nejde ani len o to poriadne si zanadávať. Naopak, Children of Men veľavravne oslavuje človeka, jeho nepredvídateľnosť, lásku k životu a potrebu hľadania zmyslu života. Prvé dve minúty kopírujú Touch of Evil z roku 1958 (pamätáte si na tú virtuóznu jazdu kamerou zakončenou explóziou bomby, ktorej hrdina unikne len o vlások?) a aj potom sa môže v zmesi xenofóbie a politickej korupcie s brilantnými akčnými scénami objaviť mnoho paralel. Občas to vyzerá, že si snímka odhryzla príliš veľké sústo. Každá scéna nesie alegorický alebo politický podtón, od krízy potravinovej a energetickej cez vojnu s terorizmom, imigračné tábory a povstania až po náboženské metafory (Theo znamená „Boh“). Nič z toho ale nestojí v ceste svižnej zápletke plnej zvratov, ktoré udržujú diváka v napätí. Koniec-koncov v našom svete tiež všetko súvisí so všetkým, takže tento portrét je plne oprávnený. „Drž ju pevne.“, radí Theo na člne Kee, už s dieťaťom. Režisér Alfonso Cuarón tým hlasuje pre návrat k menším, ľudským merítkam. Neverte žiadnej organizácii, ktorá presiahne priamy medziľudský kontakt (národnému štátu, nadnárodným firmám, či médiám). Súčasne sa v detskom smiechu, ktorý uzatvára celý film, ozýva otázka: Máme naozaj ľudstvo tak radi, aby nám stálo za záchranu? 80% (14.05.2010)

Alfonso Cuaron se od malého čaroděje z Bradavic naučil umění kouzel. Kamera, střih, příběh i herci jsou obětavými mravenci, kteří přenášejí velké mraveniště atmosféry tunelem k divákovi. Tenhle výjimečný postapokalyptický příběh má třetí oko s laserovým viděním i pýthickým darem. Introspekce do autoritativního režimu, totální anarchie a násilí přináší mezi kulkami a krví osamělý paprsek naděje, zázraku zrození. A dětský pláč se zdá jako ten nejkrásnější zvuk na světě. Nesmyslný a zmatený komentář,já vím...9/10 (30.04.2007)