Umberto D.

Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu. (05.08.2023)

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. (12.03.2015)

Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. (16.12.2013)

Presvedčivý, vyznením dojímavo smutný apel na ľudskú solidaritu, v príbehu penzistu a jeho verného psíka. Láskavé slovo, pomoc alebo prijatie sa osamelému zúfalcovi (pohrávajúcemu sa s myšlienkou na samovraždu) nedostáva ani od boháčov, ani od majetkovo, či vekovo blízkych ľudí. Náznaky pochopenia predstavuje spolupacient v nemocnici a mladá slúžka jeho despotickej nájomkyne. Nehereckí herci, úsporný dej , dôraz na sociálne problémy a čiernobiely obraz zachytávajúci ako prostredie, tak vnútorné prežívanie ubiedeného penzistu - to všetko charakterizuje film ako vystrihnutý z príručky klasického talianskeho neorealizmu. (08.06.2005)