Atentát v Ambassadore

Dnes není den vhodný pro politiku. Tuto příležitost chci využít. Při svém jediném dnešním vystoupení k vám chci krátce promluvit o zbytečné hrozbě násilí v Americe, které opět poskvrňuje naši zem a životy nás všech. Není to problém jedné rasy. Oběťmi násilí jsou černí i bílí, bohatí i chudí, mladí i staří, slavní i neznámí. Jsou to, a to především, lidské bytosti, jež zase jiné lidské bytosti milují a potřebují. Nikdo, bez ohledu na to, kde žije a co dělá, si nemůže být jist, kdo bude obětí dalšího nesmyslného krveprolití. A tak to jde v naší zemi stále dokola. Proč? Čeho lze násilím dosáhnout? Kdo se ho vždy dopouštěl? Kdykoliv nějaký americký život zbytečně zničí jiný, ať už ve jménu zákona nebo při jeho překračování, ať už ho spáchá jednotlivec či skupina, chladnokrevně nebo v afektu, je to akt násilí nebo odpověď na něj a vždycky se tím přerve niť života, kterou někdo v bolestech a v potu tváře předl pro sebe a své děti. Kdykoliv se toho dopouštíme, ponižujeme celý národ. Přesto stále jakoby přehlížíme vzrůstající násilí, jež ignoruje naše prosté lidství i naše právo na civilizovanost. Příliš často oslavujeme aroganci, chvastounství a lidi s ostrými lokty. Příliš často tolerujeme ty, kdo své životy budují na troskách snů jiných lidských bytostí. Ale jedno je jisté: násilí plodí násilí. Útisk vyvolává odplatu. A pouze očištění celé naší společnosti může naši duši zbavit této nemoci. Protože když někoho učíte nenávidět jeho bratra a bát se ho, když ho učíte, že je něco méně kvůli barvě kůže, kvůli víře nebo kvůli politice, již prosazuje, když ho učíte, že kdo je jiný, ten ohrožuje jeho svobodu, jeho práci, domov nebo rodinu, zároveň ho tím učíte přistupovat k ostatním nikoliv jako ke spoluobčanům, ale jako k nepřátelům. Neučíte ho spolupracovat, ale dobývat. Učíte ho být zotročen a ovládán. Až nakonec na své bratry pohlížíme jako na cizince. Na cizince, s nimiž sdílíme město, ale nikoliv pospolitost. Na lidi, s nimiž nás pojí místo bydliště, ale nikoliv společný zájem. Učíme se jenom společným obavám, společné touze udržovat si od ostatních odstup. Pouze společnému puzení vyjadřovat nesouhlas silou. Naše životy na této planetě jsou příliš krátké. A dílo, které nás čeká, je příliš veliké, než abychom tomuto přízraku dovolili dál strašit v této naší zemi. Jistě, nemůžeme ho odsud vykázat zákonem nebo vládním usnesením, ale snad bychom mohli mít na paměti, alespoň někdy, že ti, kdo s námi žijí, jsou naši bratři, kteří s námi sdílejí stejný krátký okamžik života, kteří stejně jako my nehledají nic než možnost prožít své životy smysluplně a štastně, dojít co největší spokojenosti a naplnění. Z tohoto pouta společného osudu, z tohoto pouta společných cílů se můžeme začít něco učit. Přinejmenším se můžeme učit rozhlížet se kolem sebe, po našich spoluobčanech, a můžeme se víc snažit ovázat si vzájemně naše rány a proniknout ke svým srdcím, být znovu bratry a krajany... // Robert F. Kennedy: ON THE MINDLESS MENACE OF VIOLENCE, Indianapolis, Indiana, 5. duben 1968 // (07.12.2008) (menej) (viac)