21 gramov

Pozliepaná útržkovitosť deja a spoľahliví herci vo filmársky zručne odvedenom, dramatickom príbehu niekoľkých ľudí spojených jedným nešťastím. Hlavné postavy konajú príliš emotívne, zrejme s cieľom zapôsobiť na diváka a odviesť tak pozornosť od vykonštruovanej zápletky. Drámu o vine a pomste som nenašiel, nudný mozaikovito dramatický štandard áno. 50% (14.03.2005)

„Koľko životov žijeme? Koľkokrát zomrieme? Vraj v momente našej smrti všetci strácame 21 gramov. Každý. Koľko sa toho zmestí do 21 gramov? Koľko váži 21 gramov?“ Zaujímalo by ma, ako by 21 GRAMOV vyzeralo s chronologicky zostrihaným dejom. No... neviem, neviem. Priznajme si to, príbeh je riadne jednoduchý (čo ešte teoreticky nemusí znamenať zlý). Režiséra Iñárritua nemám príliš v láske, mám pocit, že je prehnane patetický (hoci sa snaží o pravý opak). Ale zasa - atmosféru má dobrú a herci v jeho filmoch zvyknú podávať takmer výborné výkony. To je tentokrát prípad robustného Benicia Del Tora, krásnej Naomi Wattsovej a jej bradaviek (a to túto podozrivú hérečku nemusím) a spoľahlivého Seana Penna. Napriek nudnému scenáru ubolené a silné. (20.03.2005)

Zrovna v tomhle případě mi netradiční postup vypravování přijde pouze jako efektní berlička sloužící k tomu, aby se film udělal zajímavějším, než ve skutečnosti je. Docela se divím, že tu plno lidí píše o tom, jak je 21 Gramů velmi emotivní snímek, kdežto mně se zdálo, že podobné téma už ani chladněji zpracovat nešlo. (14.02.2009)

Skvostná ukázka postmoderní filmové narace – Iñárritu rozbíjí chronologii příběhu na malé kousíčky a z těchto kousíčků skládá své vyprávění. Nevypráví v tradičním smyslu proto, aby sdělil příběh, ale proto, aby ho v duchu postmoderní narace donutil diváka spoluvytvářet, být jakýmsi druhým autorským hlasem. Narozdíl od Andersonovy "Magnólie" ale zachází v dekonstrukci příběhu ještě dál – ignoruje i pravidla konvenčního časoprostoru a servíruje divákovi změt dějů, které nejsou ukotveny jednotou času a místa. Výsledkem je strhující vypravěčská forma, která vnímavému divákovi znemožňuje odtrhnout od příběhu oči, stanout mimo děj. Prožitek z filmu je umocněn způsobem nasnímání – ruční kamera se po trierovsku vyžívá v neurotickém třasu a nevypočitatelném pohybu. K tomu všemu přistupuje výtečná práce se zvukovou stopou, ve které se v klíčových momentech krom přirozených zvuků objevují monotónní zvukové plochy, ještě zesilující citový prožitek. Alejandro González Iñárritu je skutečným mistrem moderní dramatické formy, byť z mého subjektivnímu pohledu jeho formální brilanci chybí bezprostřednost prožitku a intimita, jaká je charakteristická například pro díla Larse Von Triera. Něco ještě více absorbujícího. Subjektivní zážitek. Na vině je možná i fakt, že jsem měl po celý film pocit, že jsem zbytečně o krok napřed v odhalování zápletky... Jinak – absolutorium za herecké výkony (věru nevím, komu se klanět dříve, ale asi přeci jen vítězí strhující viník Benicio Del Toro), za scénář, námět i nenápadnou hudbu. "21 gramů" patří k nejlepším filmům o vině, trestu, odpuštění, soucitu... jaké jsou dnes k vidění... Rozhodně patří do mého TOP 3 za rok 2003 hnedle vedle Burtonovy "Velké ryby" a "Ztraceno v překladu" od Sofie Coppolové. (28.03.2004)

Zpřeházené řazení scén mě napřed trochu mátlo, ale když si uvědomíte, že dějově se ubíralo několika směry a taky že v životě jsou okamžiky, které se s odstupem času zdají významnější, zatímco jiné se rozplynou, aby někdy opět vytanuly, když přijde někdo další, do jehož skládanky života správně zapadnou, tak to mělo svůj význam a ne, že to byl jen režiserův emancipovaný pokus o "cool" střih. Přestože plný bolesti, tak nádherný příběh, který působí drtivě autenticky, mistrovsky zahraný. Benicio Del Toro hraje tak, že se musíte nutně zamýšlet nad bolestí toho chudáka. Jenže tak a "takové" hrají vlastně všichni. (06.02.2005)