Rím, otvorené mesto

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. (11.01.2021)

Celý děj vyspoilerovaný v "oficiálním textu distributora"? We are not amused.. Jinak slušný film, některé scény jsou vážně napínavé, ale občas je to trochu uspávací (snad si teď o mně nikdo nemyslí bůhvíjakej jsem ignorant:) Když divák ví, jak se bude děj vyvíjet (teda jak dopadne), tak je veškeré budování napětí v první polovině k ničemu. A hlavní deviza filmu, tedy fakt, že se jedná o příběh založený na skutečných událostech a natočený v roce 45 kompletně v lokacích, pro mě není dostačující argument k vyššímu hodnocení. Je tedy pravda, že snímek působí neuvěřitelně autenticky, až dokumentaristicky. Jenže se mi zdá, že například toho prostředí dostatečně nevyužívá. Celkově mě to neuchvátilo. Hlavně teda první půlka, druhá mi přišla zajímavější, závěr mě dokonce docela i potěšil, ačkoliv kdybych nevěděl, co se stane, bylo by to samozřejmě mnohem lepší. A kdybych to natáčel já HAHA:), tak bych se zaměřil ještě i na další jen nastíněné aspekty, například víc na postavu Mariny... řekl bych, že ten scénář mohl být vypilovanější, kdyby snímek nevznikal tak narychlo a za polních podmínek. (A vím, že se na něm podílel Fellini). Chyba bude asi také ve mně, protože jsem čekal něco mnohem víc přelomového. Řekl bych, že na druhé zhlédnutí bude zážitek lepší. (16.09.2009)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Neorealismus v té nejčistší podobě... Žádní umělí hrdinové a vykonstruovaná zápletka, nýbrž syrová realita bez příkras. Rossellini ukazuje životní osudy prostých lidí, jejich nezlomnou vůli a touhu po svobodě. Téma se sice úzce dotýká konkrétních lidí v konkrétním městě, ale je všeobecně platné a kdyby v názvu filmu nebyl uveden Řím, mohl se dost dobře děj odehrávat v protektorátní Praze nebo někde jinde... Snímek obsahuje řadu silných momentů (mj. smrt Piny před očima jejího syna, mučení zatčených, poprava kněze) a vlastně strhne divákovu pozornost od počáteční gestapácké prohlídky až po závěrečnou exekuci Dona Pietra. Anna Magnani v roli Piny podává úžasný výkon. (19.05.2006)