Rím, otvorené mesto

Moje další zabrousení do řekněme starověké Evropské filmové tvorby tentokrát úplně nevyšlo. Ne že by tenhle film neměl silné téma a nebyl i celkem divácky srozumitelný, ale pořád jsem se do toho nemohl dostat. Rušila mě spousta těch typicky uječených a hysterických Taliánů a ani k hlavním postavám se mi nepovedlo si vybudovat nějaký extra sympatie. Navíc celkem useknutý a z mého pohledu neuspokojující konec tomu taky nepřidal, ale může být samozřejmě i vzhledem k hodnocení chyba na mojí straně příjmu což je dost možný a nevylučuji to, ale to bohužel na mým celkovým dojmu nic nemění.45% (22.06.2024)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Sledujeme protifašistický odboj, jeho zákulisie a problémy, všetko však s dialógovými scénami, takže film stráca na údernosti. Záver je napokon silne emotívny a doháňa stratené. Snímku nemožno uprieť autentickosť, okrem civilných hereckých výkonov tomu prispel fakt, že sa natáčalo v exteriéroch zničeného Ríma. (25.04.2021)

Roberto Rossellini byl velice rychlý. Myslel jsem, že podobné filmy vznikaly až s několikaletým odstupem, ale on začal točit ještě během osvobozování Říma. Film je velice silný, ale pokud to má být jeden ze základních neorealistických filmů, tak zas natolik výborný mi nepřišel. Ale co já vlastně vím o neorealismu...? (05.11.2008)

V následujícím textu vyložím, proč jsou diváci – kteří film zhlédli – fašisté. Opřít se hodlám o Lévinase a kognitivismus. Prvně nastolím obě výchozí premisy a poté z nich vyvodím závěr. (i) Zatímco většina filosofů 19. a 20. století metafyziku odmítá (a zabývají se lidskou konečností), Lévinas na ni klade velký důraz. Jeho metafyzika znamená touhu po něčem „naprosto Jiném", takovém, co jsme nikdy nemohli poznat ani zažít. Bytí na světě pak funguje podle Lévinase na principu egoismu: na osvojování světa, kdy si člověk ze světa postupně tvoří svůj majetek. Hranicí egoizace světa je Druhý, Jiný - jiný člověk, Jiný, který se mi ukazuje jako Tvář. Jím nemohu vládnout, disponovat jím jako věcmi, svým majetkem, který hromadím; Jiného mohu pouze zabít, čímž před jeho Jinakostí kapituluji. Jeho jinakost je „pravá" - k Tváři mám nezrušitelnou distanci, kterou lze „překročit" pouze řečí, pohostinností. Tato Lévinasova filosofie se již příliš netýká světa a věcí, ale spíše etiky. Němci za války dobývali svět, potud snad v pořádku, ale oni chtěli dobýt i člověka, vládnout jím. (ii) Kognitivismus klade důraz na poznávací (rozumovou) stránku diváka a pomíjí stránku emotivní a hlubinou. Tvrdí, že příběh filmu si po jeho zhlédnutí rekonstruuje nezávisle na sobě každý divák trochu jinak. Špatné a hloupé filmy dle kognitivních teorií neexistují, existují jen špatní a hloupí diváci. Film jako takový, ať už kterýkoli, de facto neexistuje, je to jen sled záběrů, podstatné je, co s ním provede a jak ho uchopí divák ve své hlavě. O tom je v podstatě, a o ničem jiném, slavné zaříkávadlo syžet / fabule. (I+II) Proč je divák filmu Řím, otevřené město fašistou? Protože se snaží ovládat film stejně, jako ovládali fašisté Jiného – člověka. Pustíte-li kterýkoliv italský film Ecovi, odhalí v něm bezpočet nábožensko-kulturních signifikantů, kdežto obyčejný divák toho schopen nebude. Filmu vládnout nemůže. A přesto se o to egoisticky snaží. (25.07.2009)