Olli Mäki

Celý čas jsem přemýšlel, proč jsem si tento film mohl přidat do Chci vidět, když box přímo nesnáším. Zřejmě jsem přehlédl, že hlavním tématem je box a proto se těšil na netradiční životopisný snímek. Bohužel se jedná o více méně standardní boxerský film, který sice má velmi zajímavou formální stylizaci, ale jinak nepřináší nic moc objevného, než to, co lze určitě vidět v drobných obměnách v spoustě jiných tematických sportovních dramat. Takže největší přínos film o Ollim Mäkim v sobě skrývá pro domácí finské diváky a pak asi pro skalní fanoušky boxu, jež umělecký portrét konkrétní osobnosti může naopak hodně oslovit a obohatit. Oproti americkému Zuřícímu býkovi od Martina Scorseseho, kterému jsem dal 2 hvězdičky a na kterého si lze i skrze černobílý vizuál u toho vzpomenout, Kuosmanenův snímek určitě aspoň drží lépe pohromadě, nemá tak přehnaně dlouhou stopáž a hlavně vyhýbá se to jakýmkoliv nechutným scénám. Také jistá důstojnost ze strany tvůrců mě nakonec nutí zaokrouhlit nahoru, neb umělecky je to natočeno velmi zdařile a minimálně dobovou atmosférou či místy skoro až dokumentárním pohledem do zákulisí velké sportovní události mě to chvílemi dokázalo i zaujmout. Jinak o nějakém výrazném zážitku z mé strany zde mluvit moc nedokážu, osud a událostí kolem hlavní postavy šly napůl mimo mě. 55% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (04.03.2021)

Nepřislazený, skromný příběh, kterému černobílé provedení přidává na věrohodnosti. Možná není ani tak o boxu, spíše o hledání osobního štěstí. Je tam jemný humor, kouzelná civilnost a něco, co ve mě rezonuje. Film se přesně trefil do mého vkusu, jak se dají točit filmy, proto nejvyšší hodnocení... Na závěr se nabízí otázka, jaké asi budou ty ostatní Olliho dny, když takto vypadal ten nejšťastnější :-) (27.02.2019)

Konec boskovického festivalu 2017. Neděle. Ráno film, Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Finský film o boxerovi z 60. let mě nepřilákal ani tak svým námětem jako tím, že Oli (skutečná postava) pocházel z Kokkoly. Tak, jak měl Rocky přezdívku "italský hřebec", tak se Olimu říkalo "pekař z Kokkoly". No a právě v Kokkole jsem před pár lety byl na 14 dní na návštěvě. A upřímně jsem si nedokázal moc představit, jak by se tam dal natočit film. 99% katastrální výměry toho města tvoří les. A taky že jo, úvod filmu se odehrává v lese (asi málokterý divák pochopí, že to je ta Kokkola). Film je černobílý, ale tak strašně nenáročný, že se k nedělnímu dopoledni a jako rozloučení s pohodovým festivalem náramně hodil. Děj by tak tak vydal na kratší povídku, nebo sloupek v novinách, z finské přírody nevidíme nic, protože černobílá kamera snímá málo a navíc v noci. Nic pořádného nevidíme ani z Helsinek, žádné vybíhání schodů k helsinské katedrále á la Rocky se nekoná, běhá se dokolečka po pláži. "Pointa" celého příběhu z filmu trčí jako sláma z bot, tvůrci ji do diváka ostatně tlačí hned v názvu filmu. No a co, že je to vlastně o ničem? V boskovickém kině mají pohodlné sedačky... (17.07.2017)

Film připomíná českou černobílou vlnu 60.let svou nenucenou nadžánrovostí. Dotýká se romance, životopisu a komedie. Romance je cudná a něžná. Více než boxerské zápasy zajímá autora jeho okolí. Boxer sám působí bez své milé osaměle a vyjadřuje důstojnost s jímavostí. Zajímavá je postava oddaného trenéra. Na škodu je větší soustředění na mediální humbuk okolo boxera. (01.09.2018)

Už jsem viděl slušnou řádku boxerských filmů, a nutno uznat, že tenhle je opravdu jiný. Pekař z Kokkoly jakoby ani nechtěl být mistrem světa, protože jeho život právě dostal jiný smysl, a on chce být jen obyčejně šťastný. Z toho prostě nového Rockyho neuděláte (ostatně Juho Kuosmanen se ani o nic takového nesnažil). Těžko bych film popsal jako romanci, ale v jeho jinakosti je jistý půvab. (21.09.2020)