Volyň

Jsou takové dny, kdy vám manželka představí otce vašich společných dětí, přes chodbu se do garsoniery stěhuje patnáctičlenná rodina s poetickým příjmením Mižigarovi, auto se vysere uprostřed stoupání v tunelu na obchvatu a i přes předražené resekce zůstanou všechny čtyřky zapíchnuté v bebedobréráno, pročež vypadáte jako Angličan. Pokud pak stojíte v předsíni v gumákách, plášti a s prádelní šňůrou v ruce uvažujíc, zda jít a nebo nejít do lesa, pusťte si Volyň. Poslední naděje na to, že bude lépe, uvadne. Šťastnou cestu a příjemné tlení přeji. (14.01.2019)

Miesta, kde sa stretávajú tektonické dosky sú rovnako problémové, ako miesta, kde sa stretáva niekoľko etník, náboženstiev alebo iných odlišností. Pretože tam sa vždy nájde nejaká krivda a keď je dobre živená, konflikt je nevyhnutný. A je úplne jedno, či sa medzi sebou mydlia Ukrajinci s Poliakmi a Židmi, Tutsiovia s Hutu, Turci s Arménmi, národy bývalej Juhoslávie alebo ktokoľvek s kýmkoľvek. Ľudia to majú akosi v génoch. A keď o nejakej krvavej epizóde v spolužití ľudí rôznych národností chce niekto nakrútiť film, významnú úlohu bude zohrávať akej je on národnosti a aj to, či chce nakrútiť príbeh, ktorý bude ilustrovať dejinnú udalosť alebo ukázať divákom, čo dokáže súčasná filmová technika pri zobrazovaní týrania a vraždenia. Bohužiaľ explicitné zobrazovania násilia mi pripadlo mnohokrát samoúčelné, podobne ako som to vnímal napr. v Umučení Krista. A keď si divák dokáže abstrahovať filmové násilie, ostane mu dlhý úvod, ako v Lovcovi jeleňov alebo v Unavených slnkom a dosť chaosu v réžii i kamere. V každom prípade môžem tento film ohodnotiť ako mimoriadny. (06.04.2021)

Malá rekonstrukce obrovské, hnusné a drastické genocidy, tak o tom byl tenhle film. Občas jsem jako evulienka musela také zavřít obě oči, to se skutečně chvílemi nedá rozdýchat, co dokáží lidé, nejdokonalejší tvorové na světě. Zřejmě bylo nutné použít i obrovské množství tekutiny, která jim utlumila jakékoliv lidství a nebo odhalila tu zrůdnost uvnitř. Po skončení filmu jsem to hned nehodnotila, ono to snad ani hodnotit nejde, ale přemýšlela jsem proč jsem já, cíťa neuronila ani slzu? Myslím, že to nebylo zfilmované a zpracované tak, abychom ronili slzy, ale tak, abychom se zamysleli nad tím, co dokáže člověk ve vyhrocených situacích jako byla tahle a nebo stále probíhá i v jiných částech země v různých obměnách. Sonda do našeho jávství, co já bych dělala na místě Zosii a nebo ostatních........... ? Polská kinematografie letí tryskem nahoru a já jsem zvědavá, co dalšího nám předloží. Souhlasím s jasně napsanou kostrou tohoto masakru s verbalem.........jen jsem si to trochu proškrtala, ale jinak ano, bylo to ještě horší a o banderovcích nemluvě. (03.04.2017)

Uf! tak tohle bylo srovnatelné s Jdi a dívej se, po kterém mi dlouho hučelo v hlavě. Jedna věc je o zvěrstvech číst v knihách a druhá je to vidět in natura a v barvě. Poláci natočili opravdu věrný obraz své doby s naprostým důrazem na přesnost a detail. Jsem rád, že ČT Art pouští i takovéhle filmy, protože dnes lidé mají tendenci zapomínat! Je až neuvěřitelné, čím si obyvatelstvo muselo ve Volyni projít a jak šílené to muselo být člověku dopne teprve ve chvilce, kdy ve filmu vidí německou jednotku a ta mu připadá jako zástupce civilizovaného světa. Jednotku co třeba před chvilkou vystřílela z nejedné vesnice všechny Židy. Přesto ve filmu němečtí vojáci jsou něco jako Římský oddíl v zemi barbarů a přechod za jejich linie jako průchod Hadriánovým valem zpět do civilizovaného světa... Člověk je člověku vlkem to bohužel bude platit navždy. ---- Mně facinovala ta věrnost prostředí i potřeba tvůrců aby vše bylo dokonalé. Mám rád detaily. Hrdinka sedí u stolu a okraj obrazu je zaměřen na kamínka. V těch hučí oheň a je škvírkou dvířek i vidět plamínek. Jak jen tato drobnost dodala autentyčnosti onomu domu a lidem v něm žijícím. Jiný obraz, další z hrdinů kouká z okna a uvnitř se za sklem třepotá motýl... Třeba náhoda, nebo promyšlený detail, každopádně tohle dělá filmy reálnými! Přesně jak píše David82 i já jsem časem všem těm mrtvým blýzkým otupěl a otupěl jsem i těm všem neuvěřitelným brutalitám... Bylo jich moc na to aby člověka neustále šokovaly. Ale myslím, že to byl záměr... Ukázat to otupění z vraždění. Obdivuji toho malého klučinu co hrál syna hlavní hrdinky, jak skvěle a přirozeně hrál svoji roli... Uvědomil jsem si při tom, co dokáže strach. Pravý strach ze smrti. Jak se umí zažrat pod kůži a jak jej umí pochopit i ti nejmenší. Snad je to pozůstatek na naše dávné čay v jeskyních, kdo ví. Dnes se vám děti dokážou nudit i s tabletem na klíně a mobilem v druhé ruce. Tenkrát kdesi v zastrčených komůrkách, stodolách, sklepech atd... musely často děti vydržet týdny a měsíce úplně zticha bez jakékoliv zábavy a to i ti nejmenší. A vydržely. Věděly, že hluk znamená smrt. Velmi silný film, velmi brutání, ale jen díky tomu je jeho výpovědní hodnota tak zdrcující! Dávám za 5 lahví vodky. * * * * * (05.10.2018)

Poláci využívají silného filmařského období a rok co rok otevírají jednu brutální historickou otázku za druhou. V případě filmu Volyň se vracejí do období druhé světové války a krásně ukazují, jak tamní obyvatelé žili poklidným způsobem, dokud válka nezačala. V tu ránu se v místních rozjeli nějaký divný pudy, který z nich dělali ještě větší zrůdy, než z Němců. Ti jsou v tomto filmu opravdu považováni, v podstatě, za dobráky…na rozdíl od Ukrajinců nebo Poláků. Film bych hrůzností některých scén neměl problém přirovnat k ruskému Jdi a dívej se. Pokud vidíte něco hrůzného, tak po chvíli uvidíte ještě něco horšího. Za chvíli už budete tak otupělí, že budete jenom němě zírat a nechápat, kam až boj za samostatnost Ukrajiny mohl zajít. Hrůza, děs…neměl jsem slov. Přiznám se, že jsem ani nevěděl, že něco takového na východě Polska bylo. Osobně by mě dost zajímalo, jak se dnešní Poláci ke svým sousedům staví. Až mi někdo bude povídat o tom, jaký kolaboranti jsme za války byli, tak jim asi povím, jaký zrůdy v oblasti Volyně žili…Neuvěřitelný film, který by měl vidět každý, kterého válka zajímá, aby si uvědomil, co válka způsobuje… (01.02.2019)