Vtáci

Legendární snímek natočený mistrem napětí Alfredem Hitchcockem podle stejnojmenné povídky spisovatelky Daphne du Maurierové. Povídka je mimochodem sice méně efektní, ale přece jen stylovější a především podstatně bezvýchodnější než mnohem slavnější Hitchcockův kousek. Její konec je přímo ztělesněním bezmoci a zoufalství. Příznivci filmového umění nejspíš ocení tradiční Hitchcockovu profesionalitu při vytváření atmosféry snímku, obrazovou kompozici, pozvolné budování charakterů filmových postav a především práci s opeřenými "herci". Napětí, byť budované jak je u režiséra ostatně zvykem, pouhými zneklidňujícími náznaky a filmovými dialogy, skutečně z tohoto snímku vyzařuje a po uvedení Ptáků v amerických kinech bylo zaznamenáno mnoho útoků rozhořčených diváků na opeřence. Je to vedle Psycha nejznámější Hitchcockovo dílo - oba filmy byly krátce po natočení uvedeny nejen u nás, ale i v dalších východoevropských zemích za železnou oponou. Pro filmového fanouška patří znalost tohoto filmu k nezbytné výbavě. Celkový dojem: 90 %. (05.01.2008)

Všechno, kromě sympaticky napsaných dialogů a půvabu Tippi Hedren, na tomhle filmu brutálně zestárlo. Atmosféra se vytrácí ve zbytečně dlouhých scénách a útoky ptáků by chtěly podpořit nějakou údernou hudbou. Nejvíc mě ale zklamal useklý konec, ze kterého se člověk nedozví zhola nic, ani se nic nevyřeší, no prostě konec na prd. (28.05.2006)

Film ve mně nevzbuzoval přílišné očekávání, ale já tajně doufal v překvapení. Začátek moc slibný nebyl, připomínal míchaninu romantické komedie s dramatem a naznačoval úplně jiné vyvíjení příběhu. Avšak jak se "zlo" začalo stupňovat, přibývalo víc a víc napětí, až se z toho vyklubal solidní mix thrilleru a hororu. Směrem ke konci atmosféra houstla tak, že i sám divák mlčky seděl zařezaný na židli a maximálně sympatizoval s hlavními hrdiny (i přes občasné hloupé chování Melanie). Zprvu jsem byl mírně zklamaný z absence hudby, která může zvláštně u tohoto žánru slušně vypomoct, ale nakonec se ukázalo, že ono zlověstné ticho společně s očekáváním hluku ptáků bylo natolik působivé, že nějaká skladba by atmosféru asi nepodtrhla více. Otevřený konec mi překvapivě ani moc nevadí, stejně tak triky, na kterých se přece jenom už trošku podepsal zub času (směšně, úsměvně nebo trapně ale rozhodně nepůsobily). Ve výsledku to vidím na solidní 4*, škoda slabšího úvodu. (03.06.2012)

Jednoznačně zklamání a v tomto případě nebudu shovívaví ani k samotnému jménu Hitchcock. Po Psychu, Vertigu a Severozápadní lince, jde z mého pohledu jednoznačně o slabší film. Kdo se trochu vyzná ve filmech od tohoto velikého režiséra, musí mu to být hned jasné. Označení horor bych tu zrovna nepoužil, spíš bych tento film definoval přívlastkem drama a thriller. Tísnivá scénérie ve filmu však byla dobrá, ale těch překvapujících a šokujících momentů tu zas až tak moc nebylo. Samotný divák je tu však stylově držen stále v jakémsi napětí, co přijde, film divákovi podává jen náznakové a předběžné informace, jeho pozornost od podstatného momentu je zde odkloněna. Vyzdvihl bych skvělou kameru se všemi těmi dobrými vizuálními efekty, krásnou kolorovanou barvu a samozřejmě tu skličující atmosféru s neotřelou a později často kopírovanou akustikou charakterizovanou zvláštními zvuky (opět skvělý Bernard Herrmann), elektronickými šumy, syntetizéry a křikem ptačích hejn. Film je prakticky bez normální hudby. Nejlepší a nejsilnější scéna? Tak asi ta závěrečná, kde je celá rodina uvězněna ve vlastním domě a obklopena pouze masivním zvukem těchto zvířecích zabijáků. Ale, co je zas fakt, tento snímek byl vlastně takový praotec všech pozdějších zvířecích hororů se všemi těmi mravenci, kobylkami, nebo pavouky. (05.01.2008)

Síla nejlepších Hitchcockových filmů tkví v jejich uvěřitelnosti a reálnosti. S tím souvisí i propracovanost psychologie postav (v tomto případě psychologie jejich stresových stavů), děje a jeho zákrutů i do detailů jdoucí propracování vlastní filmové realizace. Z populárně přírodovědné literatury jsou známy hromadné sebevraždy lumíků nebo naprosto absurdní smrti velkých kytovců najíždějících (naplavávajících) na mělčiny, kde poměrně záhy hynou. K tradici odkazuje v tomto případě volba prostředí: proč k útokům ptačích hejn má docházet právě v odlehlých místech? Čím se od nich liší velkoměsta, v nichž sice ustupuje biodiverzita, ale zbylá podmnožina savčích a ptačíchdruhů se činí o to víc a působí značné problémy? Uměřenost ve výrazu i v myšlence je tedy další předností tohoto osobitého mistra světové kinematografie. Mistra, který se poprávu stal klasikem svého žánru. (07.04.2008)