Padlí andělé

„Nikdy nezapomenu, jak chutnal.“ Některé vztahy jsou jako jídlo z fast foodu. Rychle sníst a pokračovat dál. Nezbývá čas na konverzaci, lidské životy jsou již pouze konzervovány. Svět nabízí tolik chutí, že vzniká přirozená potřeba zkoušet stále nové a nové. Jenže čeho dosáhneme? Vyprázdněnosti a poznání, nakolik stejné může být napohled jiné. Povrch, který Wong Kar-waie se všemi jeho obrazovkami, neony a zrcadly tak fascinuje, klame. Neprozrazuje, co se skrývá uvnitř a neprozrazují to nakonec ani vnitřní monology několika vypravěčů. Pravdu musíme hledat mezi tu pomalými a dlouhými, tu rychlými a krátkými záběry. Mezi momenty mlčení a momenty ohlušující střelby. Nepravidelným rytmem a ledabylým střídáním objektů jeho zájmu nám Wong brání, abychom Padlé anděly sledovali jako kterýkoliv jiný vztahový film, operující s určitou sadou vyprávěcích konvencí. Stejně jako hrdinové, řídí se i vyprávění vlastními pravidly, nutí nás být ve střehu a hledat si vlastní cestu k pochopení příběhu. Stejně jako na lásce, je i na Wongově filmu krásné, že jej bezezbytku pochopit nelze. Právě pro ono neustále unikající, nezachytitelné „něco“, nemá smysl s konzumací otálet. 80% Zajímavé komentáře: Marius, ancientone (20.05.2016)

Scénář: Kar Wai Wong .. Mno, tak v těchto Andílcích jsem neviděl nic extra zábavného. Vše je vsazeno na jedinou kartu – pečlivou atmosféru v moři neonů a tato volba se neoplatila nebo alespoň na mne nezapůsobila. Snímek se rozpadá na snové putování po městě, epizodní sledování mnoha postav bez nějaké spojitosti a je úplně vytržený z reality. Wong tohle zvládl na výbornou třeba ve Stvořeni pro lásku, tady však ne. Tohle formalisticky piplané putování hodně nudí a mé emoce (do kamene mám daleko!) to míjelo o dobrých pár kilometrů. Ještěže se umím nabažit skvělé práce kamery. Snaha některých o srovnání s tvorbou Parka nebo Finchera je pak totální podraz na očekávání neznalého diváka.. (12.12.2006)

Ako také éterické zasnenie sa niekde pod povrchom veľkomesta, niekde v jednom z jeho mnoha stredov. Voľné nadviazanie na CHUNGKING EXPRESS v ničom nezaostáva za svojím "predchodcom", ponára sa do farebne bohatej štylistiky, ktorá je pre Wongove filmy signifikantná, vizuálne nesmierne bohatá práca, lepšie je použiť rovno výraz hra, s kamerou, živelné tance teplých, expresívnych farieb v tmavých prostrediach podchodov, zdanlivo nekonečných tunelov a malých občerstvení či ešte menších izieb, veľmi éterický kolorit, v ňom sa odohráva bohato rozvetvený scenár spájajúci dve dejové línie, zdanlivo nespojiteľné v rýchlom chaose, rôzne prekrúcajúci a premýšľajúci dianie na plátne, ojedinelá (kon)fabulácia. Celá snímka ťaží z hľadania a vytvárania nie bežného (miestami hraničiaceho s príjemne absurdným) v bežnom prostredí s bežnými ľudmi, jednoznačne sa jej to darí. Vytvára "nákazlivé" postavy, tie sa nám na plátne otvárajú vo svojich monológoch, vytvárajú si s nami blízky vzťah, darí sa "prekročiť" hranice" plátna (obrazovky - nech som úprimnejší a menej patetický, hehe). Ich životné prostredie sa dostáva do krásne psychedelických rovín, stále sa držiacich kúsku každodennej reality . Kar-wai Wong deklamuje svoju obrazotvornosť presiaknutú zvláštnym zmyslom pre humor a pohľad na život (ktorý sa v jeho filme javí neskutočne zaujímavo, častokrát snovo), citom pre silnú atmosféru, pohlcuje diváka - ak pristúpi na jeho svojskú, štylisticky ohromne vyspelú hru. (14.05.2013)

Nerozumím těm, kteří Kar-Waie běžně odsuzují a dávají stranou jako filmaře se smyslem pro dlouhý a nudný záběr, s řadou festivalových póz a svévolných manýr (ne že by Fallen Angels bylo typickým zástupcem pro vše zmíněné). Režisérský rukopis jako manýra? Dobře, poslední etapa filmů jako 2046 nebo My Blueberry Nights jisté nedostatky vykazuje. Ostatně: málokterý Kar-Waiův opus je čistý a bez jediné chybky. Ale ten pestrý svět, žánrová nezařaditelnost (především díky tomu Kar-Wai spadá do Asie, zároveň si bere své i z evropské a zámořské kinematografie), nespočet nápadů a očividná láska k řemeslu - zdá se to jako manýra? Fallen Angels je typický produkt režisérovy "školy", příběhy se prolínají a režisér se nebojí jednu linii v pravý čas utnout a třeba se k ní vůbec nevracet. Nebo si jen propůjčí postavu a posadí jí do prostředí nového. V záplavě neonů sledujeme romantické bloudění, poetické obrazy i humorné repliky, stejně jako dramatickou zápletku, střelbu a její "krvavé" odlesky. Příběh sám o sobě nehraje tak zásadní roli, u Kar-Waie je nutné mít smysl pro "just feel" sledování, městské "voyeurství", nechat se strhnout atmosférou, symbolikou režiséra a oblíbenými, vždy nadpozemsky nasnímanými motivy, doprovázenými stylovým soundtrackem a k tomu všemu soucítit např. s nějakou postavou a najít se v nějaké scéně. Nechybí ani hodiny, dým, neony, jukeboxy, trhané záběry, nadzemka... made by Kar-Wai (v nejlepším tvůrčím období). Ano, i pro tohle se pět hvězd dává (a ten závěr!). │100% (02.11.2007)

Začátek je neuvěřitelně obrazový orgasmus neo-noirového Kar-wai Wonga, který vrcholí scénou osamocené kolegyni u džuboxu a následnou scénou masturbací v posteli. Film se na pětihvězdičkový maximum nevyvíjí tak důmyslně, jak bych vyžadoval, přesto jde o další originálnost z dílny Wongova snového podvědomí. Hudební složka je zde jeho vrcholem. (25.10.2016)